číslo 1 / 2007

Rozhlas Plus

HUDEBNÍ PROUDY NA VLTAVĚ

Kaleidoskop podzimních hudebních dojmů

V současné době dochází na koncertních a operních pódiích ke generační proměně. A tak čteme v programech jiná jména, než na jaká jsme byli dosud zvyklí. Ale nic není v umění škodlivější než stereotyp a omšelá rutina. Proto také obecenstvo musí na sobě zapracovat a nastražit lépe uši, aby v kritickém sítu divácké pozornosti prošli úspěšně jen ti nejnadanější. Mnohé z nich budete moci už v brzké době slyšet na stanici Český rozhlas 3 - Vltava, která chce prostřednictvím snímků Evropské vysílací unie ale i záznamů z našich koncertních síní seznamovat své posluchače s výkony nejlepších interpretů současnosti.

Ruxandra Donose ve Smetanově síni

Ověnčena vavříny slávy z mezinárodních operních scén přijela do Prahy u příležitosti Rumunského státního svátku mezzosopranistka Ruxandra Donose. Vystudovala na hudební akademii v Bukurešti, sólovou dráhu zahájila na počátku devadesátých let v rumunské Konstanci. Pak působila jako sólistka Vídeňské státní opery, vystupovala v londýnské Královské opeře Covent Garden, v benátském Teatro La Fenice, světové renomé získala ve Spojených státech amerických, zejména v San Francisku a Metropolitní opeře v New Yorku. Příznivci stanice Vltava se s ní budou moci seznámit 30. prosince během sobotního operního večera, kdy na letošních Salcburských slavnostních hrách účinkovala v nové inscenaci Mozartovy rané opery La finta giardiniera (Zahradnice z lásky) jako rytíř Ramiro.

Pro svůj pražský pěvecký recitál si za doprovodu Českého symfonického orchestru (dirigent Leoš Svárovský) vybrala árie a scény z hudebně dramatických děl Christopha Wilibalda Glucka, Wolfganga Amadea Mozarta, Gioacchina Rossiniho, Camilla Saint-Saense a Georgese Bizeta. Na repertoáru nechyběly tři brilantní árie mezzosopránového koloraturního oboru. Bylo to slavné Sestovo „Parto“, které máme ještě v uších z nedávné vynikající inscenace La clemenza di Tito manželů Herrmannových ve Stavovském divadle v Praze. V programu dále zazářily nápadité variace v Rosinině cavatině „Una voce poco fa“ z Lazebníka sevillského, které nepostrádaly lehkost koketního šarmu. Večer byl završen obtížnou scénou Popelky „Nacqui all‘affanno“ ze druhého dějství Rossiniho stejnojmenné opery. Vyrovnanost a ohebnost příjemně znějícího hlasu rumunské pěvkyně byla evidentní, takže sklidila u pražského publika zasloužený úspěch. To si vyžádalo přídavek v podobě Lehárovy Giuditty, který byl tím nejkrásnějším polibkem na dobrou noc. Škoda jen, že Český symfonický orchestr tak trochu nepochopil, s jakou umělkyní vlastně účinkuje. Věřím, že by si lépe připravil orchestrální mezihry složené z velmi známých operních předeher.

Martin Kasík a jeho přátelé v Rudolfinu

Český spolek pro komorní hudbu předložil v polovině listopadu svému obecenstvu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina poutavý koncertní program sestavený z komorních děl Dmitrije Šostakoviče. Tento repertoár byl zaznamenán na rozhlasové zvukové nosiče, bude nabídnut do sítě EBU a seznámí se s ním v průběhu zimní sezóny možná i posluchači Vltavy. Jako interpreti se představili dnes už světově renomovaný klavírista Martin Kasík, pětadvacetiletý houslista Roman Patočka a mediálně přitažlivý violoncellista Jiří Bárta.

Od počátku večera jsme mohli sledovat obrovské nasazení všech tří mladých výkonných umělců. V Sonátě pro housle a klavír opus 134 zmíněného sovětského autora dokonce houslistovi praskla struna a musel opakovat druhou větu, naplněnou žhavým dramatismem, znova od počátku. V tomto díle se objevuje ve variacích pověstný kryptogram D-S-C-H, který neklamně připomíná autorovo jméno. Filozofičtější odstín volil Jiří Bárta, na němž jsou patrné velké zkušenosti se Šostakovičovou tvorbou (nahrávka a četná provedení obou violoncellových koncertů). Večer byl završen provedením Klavírního tria e moll, na němž se účastnili všichni aktéři. Dílo, které Šostakovič pojal jako vzpomínku na svého přítele, významného muzikologa Ivana Sollertinského, bylo dokončeno v posledním roce II. světové války a nese všechny znaky pohnuté doby. Hudební výpověď je vedena převážně v tragické poloze, v níž se radostné momenty míhají jen jako vzdálené vzpomínky. Protagonistou večera byl bezesporu pianista Martin Kasík, který nejen že účinkoval ve všech programových číslech, ale navíc zaujal spontánní muzikálností a svědomitou přípravou technicky velice obtížných kompozic.

Manon v moravskoslezském národním

Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě uvádí nově (premiéra 3. září) v této sezóně lyrické drama o čtyřech dějstvích Manon Lescaut italského veristického skladatele Giacoma Pucciniho podle stejnojmenného románu Francoise-Antoina Prévosta. Nastudování se ujal hostující režisér Michal Tarant, výtvarnicí scény a kostýmů je Dana Hávová, za dirigentský pult vystoupil Alessandro Sangiorgi.

Také do hlavních rolí angažovala ostravská opera hostující italské umělce, což se vyplatilo už vzhledem k originálnímu jazyku tohoto díla. Legendární milovnici Manon Lescaut ztvárnila půvabná Tiziana Caruso, která uchvátila šíří svého tmavého hlasu až do nejvyšších poloh, jejího partnera rytíře des Grieux ztělesnil s příslušnou italskou vřelostí v Ostravě již známý tenorista Gianluca Zampieri. Jejich protihráči Gerontu di Ravoirovi, královskému pokladníkovi, propůjčil svůj sonorní bas Bogdan Kurowski. Tato pěvecky silná trojice, podpořená dokonalou souhrou hustě obsazeného orchestru i sboru, dovedla rozpohybované představení, plné ohňových a světelných efektů, ke zdárnému uměleckému výsledku. Postupně se před námi rozehrává příběh v Amiensu, plný mladického nadšení, až po zoufalý pád a zánik hlavní hrdinky v blízkosti Nového Orleansu. Dílo je o ženě, která doplatila na svůj půvab, krásu a přílišný zájem neodbytných nápadníků. Působivě vystavěná scéna v Gerontově paláci i kruté nalodění trestankyň v Le Havru patřily k vrcholům ostravského představení, které jistě osloví svého diváka a stane se přitažlivým repertoárovým kusem.

Rozpačitý Idomeneo v Brně

Národní divadlo v Brně zařadilo do mezinárodního projektu Mozartovy cesty 2006 premiéru opery Idomeneo. Tato opera byla v moravské metropoli nastudována pouze jednou, před šedesáti pěti lety, kdy zde krátce působil jako šéf opery Rafael Kubelík. Ve stejném divadle Na hradbách, tedy v dnešním Mahenově divadle, se objevila tato inscenace znovu 24. listopadu letošního roku. Do titulní role byl v režii Václava Věžníka a pod taktovkou Caspara Richtera obsazen slovenský tenorista Jozef Kundlák. Je to sice pěvec ověnčený mezinárodními vavříny, ale spíše v lyrickém oboru. Jeho příliš nazální hlas neodpovídal zralému muži, který prošel peklem Trojské války a dostal se za mořské bouře do zapeklité situace se samotným Neptunem. Z pěveckého kvartetu hlavních postav nejlépe obstála hostující polská sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka v roli trojské princezny Iliy, která vynikla oblostí svého tmavě zabarveného, lyrického hlasu.

IVAN RUML

Autor rubriky Hudební proudy na Vltavě je redaktorem Českého rozhlasu 3

Foto archiv NDM