číslo 1 / 2007

Pořiďte si

Zrádné a ničivé pasti bez příslibu spásy

Tak jak je tomu u všech jeho děl, obrací se Milan Kundera svým románem Nesnesitelná lehkost bytí (Atlantis, Brno 2006), napsaným před více než dvaceti lety, k intelektuálnímu čtenáři, jenž chápe román jako výzvu k mnohavrstevnému přemítání. Demonstruje to názorně již stavba románu, kde fragmentarizovaný příběh živoří ve stínu hustého pletiva utkaného z autorových reflexí. Nejednou mají abstraktní ráz a mnohdy dalece přesahují horizonty toho, co se týká dramatického osudu ústřední dvojice. A dále, Kundera klade zvláštní důraz na fiktivnost svého díla, zpřítomňuje v něm sám proces psaní a sebe jakožto myslitele. V případě dvojice protagonistů románu je efekt zaručen - stěží by někoho napadlo považovat je za něco jiného než za čiré konstrukty, jejichž prostřednictvím autor mimo jiné variuje především své utkvělé téma odlišnosti mezi mužským a ženským chápáním lásky. Stejně tak i všichni další, kdo se vedle Tomáše a Terezy v románu objevují, slouží zde jako postavy-teze, jež mají modelově předvést postoje lidí ke skutečnosti, ve které je jim dáno žít.

Na rozdíl od prezentace hrdinů postupuje Kundera při zpřítomňování dobové reality daleko konkrétněji. Na četných situacích z posrpnového Československa naléhavě, tedy prostřednictvím bohaté škály sugestivních podrobností, evokuje „nesnesitelnou těžkost bytí“ v duchovně zdevastované východní Evropě a proti této „tíži“ staví „nesnesitelnou lehkost bytí“ v Evropě západní. Jsou to nejsilnější místa knihy, nejen proto, že pro potřebu lidské paměti uchovávají výmluvný obraz naší poznamenané minulosti, ale stejně tak proto, že dnes už i českou společnost varují před prázdnotou mnohých pseudoidejí a také gest a činů, soukromých i veřejných, jaké se rodí ze svobody. Jeho imponující analýza rozdílů mezi Východem a Západem, tj. mezi totalitou a demokracií, má rozhodně nadčasovou a univerzální platnost. Autor k ní rovněž dosahuje svými důmyslnými poukazy na zhoubné myšlenkové stereotypy, jaké bují a se zlověstnou nenápadností se šíří na obou stranách pomyslné hranice.

Zároveň nelze nevidět, že místo filozoficky pronikavého poznání se nejednou v románu neodbytně prosazují apartně interesantní polopravdy, čerpající ze studnice bonmotů, disputační ekvilibristiky, sebevzhlíživého žonglérství se slovy a pojmy. Najdeme je v kazuistikách týkajících se všemožných jednotlivostí, od pozastavení se nad rozporností božského principu Stvoření, přes vysvětlení, proč lze válečnou smrt Stalinova syna chápat jako metafyzickou, až třeba po nahlížení na mužskou nevěru jako na stvrzování lásky k milované ženě. Ale narazíme na ně i v jeho výpadech proti celým myšlenkovým a hodnotovým systémům zabudovaným do evropské tradice. Pokud odhaluje a zesměšňuje jejich pokroucené výhonky, jakými jsou falešné mýty a kulty, patos vypjatých emocí a naivně romantických postojů, fungují jeho invenčně a jízlivě formulovaná sofismata jako účinný protijed proti rozmanitým mystifikačním tlakům, které by život chtěly změnit v kýč, a to na úrovni individuální i společenské. Jenže tam, kde se Kundera obdobně vypořádává s kategorií lyrična, s principy romantismu, sentimentality, s křesťanským pojetím citovosti, soucitu a lásky, jako by podle zákona paradoxu, jehož je velkým vyznavačem, dospěl k opačnému cíli, než bylo jeho záměrem: ve snaze absolutně je demystifikovat vytvořil pouze mystifikaci jinou, svou osobní. Svět se v ní podobá peklu, nelze v něm najít kout, kde by se dalo žít, vyjmenovaná abstrakta v něm nejsou nic než označením pro zrádné a ničivé pasti, do kterých člověk beznadějně upadá, aniž by mu odkudkoliv kynul sebemenší příslib spásy.

Vše nasvědčuje tomu, že k téže vizi dospěl také hrdina románu Tomáš, jehož kritický rozum ho nemilosrdně zbavil veškerých iluzí a připravil navždy o možnost nechat se ukonejšit nějakou nadějí. Náhodná a absurdní smrt, jakou Kundera ukončí bludnou odyseu obou manželů, vybízí čtenáře k vícero výkladům. Avšak v  případě Tomáše je zřejmě nejlogičtější ten, jenž v jeho fyzické smrti nalézá jen důsledek smrti duševní, která nastala už dávno předtím.

ZDENA ŠKAPOVÁ