číslo 1 / 2007

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

Hledání cesty k druhému při pouti na sever

Léto v Laponsku je komorní hra Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy pro dvě ženy a tři muže, která získala druhou cenu Nadace Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu 3 - Vltava a kterou již pár našich divadel inscenovalo. Rozhlasová podoba hry měla premiéru 5. prosince na stanici Vltava v režii Petra Mančala. Dva mladé hrdiny, jednatřicetiletého Leoše a dvaadvacetiletou Lucii, zastihneme kdesi u finské silnice, kde se pokoušejí stopovat. Projdeme s nimi třinácti krátkými obrazy a ocitneme se ještě ve třech dalších dějištích: v rekreačním prostředí u Máchova jezera, v městském bytě a v baru. Po rozvleklé a dlouho nikam nemířící expozici se postavy začínají pomalu odhalovat. O Leošovi se postupně dozvídáme, že ještě ve svých jednatřiceti letech žije s rodiči a je silně závislý na matce, jejímž schvalovacím řízením neprošla žádná z jeho předchozích krátkodobých partnerek, takže jeho jedinou láskou zůstává lepení modelů letadel. Lucie je blázen do Laponců, o nichž nastudovala, co jen šlo, miluje severské mýty a touží poznat jejich prostředí, které je pro ni symbolem jakési původní přírodní čistoty. Leošova matka, zaměstnaná jen péčí o domácnost, se vášnivě oddává duchovním cvičením a meditacím, v nichž hledá pozitivní energii, a kaprálsky k nim nutí manžela i syna. Leošův otec, realitní makléř, pragmaticky žije jen pro kšeft, pohrdá nepraktickým synkem i vlastní ženou, kterou poslouchá jen proto, aby měl doma klid, než zase vyrazí na cesty, na nichž si může dosyta užít mimomanželských rozkoší. Orion je zádumčivý propagátor sekty Vesmírné terapie, vůdce meditačních seancí, který výdělečné poslání svého vykupitelství zakrývá zaujetím.

Kompozice dějové linie hry je úmyslně zpřetrhaná. S každým novým obrazem, který následuje po ostrém střihu, přichází nový dějový střípek, jenž se od předchozího liší jak časem děje, tak i proměněnou dějovou rovinou a prostředím. Dějová struktura, počítající s neustálou retrospekcí a zpětným odhalováním motivů, se sice tímto způsobem oživí a dostane do tempa, ale navzdory tomu předlouho čekáme, kdy se osudy jednotlivých postav konečně protnou a co z toho vzejde. Dočkáme se toho až krátce před koncem. Při soukromé bytové seanci se Orion marně snaží vyvést členy rodiny na „astrální dálnici vesmíru“, neboť z banálních domácích malicherností vybublá náhle potok špíny, v němž vyplave na povrch, že vztah otce a matky již dávno nefunguje. Vrchol přichází ve chvíli, kdy Leoš na seanci přivede Lucii, která se již dlouho trápí problémem, jak sehnat půl miliónu na zaplacení bytu zděděného - i s  dluhem - po matce. Vyřešila by to snadno, jen kdyby přistoupila na nechutné nabídky pracovníka realitní kanceláře. Když Lucie vstoupí do rodiny, pozná, že oním prasákem je Leošův otec, a všichni zjistí, že už se dávno přestali poslouchat - hra dospívá ke krizi, k peripetii i rozuzlení zároveň. Všichni budou muset najít odvahu ke změně. Zatím se pro ni rozhodla jen mladá dvojice, která se vydala na cestu do čistého Laponska. Tam konečně dá Leoš Lucii hubičku, abychom nepochybovali, že přichází happy end.

Režisér Petr Mančal se dobře vyrovnal s přechody mezi jednotlivými obrazy a dokázal hudbou i zvukem vytvářet odpovídající atmosféru různých prostředí. Inscenátoři také správně rezignovali na epilog hry, který v předloze působí velmi uměle. (Tvoří ho rozhovory s jednotlivými postavami, v nichž - jakoby po létech - komentují, k čemu vlastně tenkrát došlo.) Nejživější postavou inscenace byla figura Matky. Hana Maciuchová ji vytvořila jako typ domácí generálky, která bývá občas hysterická, často ublížená, mírně teatrální. Lucie Jany Stryková byla snad až příliš kultivovaná: v předloze jeví daleko oprsklejší a nabízí bohatější polohy. Své široké herecké umění a zkušenost zúročil Jiří Ornest v postavě Otce, kterého vykreslil jako drsného kšeftaře a necitelného chlípníka. Martin Myšička dokázal ve svém Leošovi nastínit cestu od ustrašené nesmělosti k uvědomění si sebe sama a vlastní dospělosti.

Léto v Laponsku představuje poměrně zručně napsané drama, nad nímž není třeba ohrnovat nos, pokud se neofrňujeme nad příběhy vhodnými do vlaku nebo k vodě. Na straně druhé však také není proč ho oslavovat a předstírat, že se v české dramatice zrodila mimořádná hra, která přináší téma a způsob zpracování... prostě něco, co zde ještě nebylo. Bohužel bylo - a ne jednou.