číslo 1 / 2007

Titulní rozhovor

Garrick Ohlsson, klavírista

Jezdíte k nám už třiatřicet let - proč jste si tolik oblíbil Prahu a vůbec Česko?

To je podobná otázka, jako jestli byla dřív slepice, nebo vejce. Myslím si totiž, že první návštěvy Česka, tehdy vlastně ještě Československa, znamenaly pro start mé kariéry velmi mnoho. Nevím, zda by to se mnou bylo stejné, kdyby mé začátky nepoznamenala Praha. Už tehdy, na začátku 70. let, to bylo úchvatné místo, známé skvělou hudební kulturou. A musím se přiznat, že jsem byl lehce nervózní, když jsem tady měl takhle brzy, už na startu své dráhy hrát.

Ale dopadlo to mimořádně dobře.

Ano, byl jsem vřelým přijetím zdejšího publika okouzlen i dojat. A navíc, zamiloval jsem se do krásy Prahy i do půvabů a akustiky Dvořákovy síně Rudolfina. Všechno mě tu hodně inspirovalo, a jistě i díky těmto inspiracím se mé první zdejší vystoupení podařilo. A na jeho základě jsem pak byl pozván k vystoupení na Pražském jaru v následujícím roce.

Na festivalu v roce 1977 jste měl dokonce dva koncerty.

Ano, ale nic takového nebylo původně plánováno. Nakonec však ta vystoupení patřila k příznivým událostem mého pražského pobytu. Stalo se to tak, že ve stejném roce, dokonce v tomtéž týdnu jako já, měl na festivalu hrát slavný klavírista Rudolf Sarkin, jenže náhle onemocněl a bylo třeba ho v programu nahradit. Proto jsem byl osloven já a měl dva recitály. Naštěstí jsem nemusel hrát Sarkinův program, ale mohl představit svůj, což mi vyhovovalo, protože jsem ho samozřejmě uměl lépe. Tím jsem se vlastně stal tak trochu lvem festivalu, jeho nečekaným „hrdinou“ a české publikum si mě zapamatovalo. Na Prahu a zdejší koncerty mám tedy opravdu mnoho skvělých vzpomínek. Stejně tak i na úchvatnou, inspirativní spolupráci se zdejšími hudebníky. Tehdy začal vztah, který trvá už dlouho. Proto se sem často vracím.

Navázal jste tu i osobní přátelské vztahy?

Vždycky je pro mě radostné potkávat se s českými hudebníky, vzpomínám třeba na setkání s Lubošem Fišerem, Františkem Maxiánem a s mnoha dalšími; s Jiřím Bělohlávkem a Liborem Peškem jsme dodnes dobří přátelé. Snažím se tyto vztahy udržovat, i když se setkáme jinde. Jsem tak vlastně pořád v kontaktu s Prahou.

Jak na vás působí atmosféra Pražských jar?

Podle mne je úžasná, mám radost i ze setkávání s kolegy z různých zemí světa, ve volných dnech chodím na jejich koncerty a plně vychutnávám pozitivní energii, která festival provází, i krásu místa, kde probíhá. Praha má pro mne stále stejné kouzlo, jako když jsem ji viděl po prvé.

Na festival se ptám i proto, že režisér Pavel Koutecký si vybral právě vás jako jednoho z protagonistů dokumentu zachycujícího jeho zákulisní atmosféru a drobné příběhy. Měl jste možnost vidět film Každý rok je v Praze jaro, každý rok je Pražské jaro?

Viděl jsem ho a moc se mi líbil. Skvěle jsem si užil například záběrů ze zkoušky Charlese Mackerrase.

Líbila se vám taky vaše filmová „role“ - žertovný incident s blejzrem, na němž se musely párat knoflíky?

Líbil se mi především koncert, na kterém jsem tehdy v roce 2004 hrál. Byl zařazen do cyklu pozdně večerních nokturn, kde muzikanti měli vystupovat neformálně, bez fraku. Jenže jsem to předem nevěděl. Až na místě mi řekli, že se nokturna ponesou v neformálním duchu - a já si z domova přivezl pouze frak. Moje všední sako se přitom nedalo použít, protože mělo na manžetách knoflíčky, a ty by při hře chrastily... Sehnat narychlo nové sako byl problém, moje konfekční velikost je, ehm, hodně specifická - do výšky i do šířky.

Nakonec se knoflíky zrušily a bylo to.

Ano, pak už bylo všechno v pořádku. Nokturna jsou určitě jednou z dobrých možností, jak oslovit mladou generaci. Stejně tak je možné třeba přijít do školy, zahrát studentům a popovídat si s nimi. Nevím jak u vás, ale ve Spojených státech se ve školství zcela přestal klást důraz na umělecké předměty. Jenže abyste si hudbu mohli představit, musíte ji slyšet. A to v dnešní době plné vizuálních vjemů není snadné.

Na svém nynějším prosincovém recitálu v Praze jste měl mimo jiné na programu Beethovenovu klavírní sonátu č. 5 c moll. Proč ne také Mozarta?

Můj současný koncertní program může za to, že ačkoliv byl rok 2006 poznamenán Mozartovým jubileem a všichni teď hrají Mozarta, pro mne je v tomto období Beethoven důležitější. Loni jsem byl totiž požádán jedním švýcarským hudebním festivalem, abych pro něj na devíti recitálech provedl všechny Beethovenovy sonáty. To je opravdu velký závazek, a shodou okolností nezůstalo jen při něm: dostal jsem další podobné nabídky i ve Spojených státech. Takže se teď nejintenzivněji zabývám Beethovenem.

Z vašeho repertoáru lze vysledovat, že se k němu vracíte často a rád, je to tak?

Beethoven je mi samozřejmě blízký. Vážím si na něm, jak pozoruhodně se v průběhu let jeho hudba vyvíjela, i když už i jeho rané skladby dokazovaly, že jde o mimořádného skladatele. Mám u něj rád vzájemný kontrast bohaté barevnosti a různých tónin. A líbí se mi, že pro jeho vývoj je charakteristická cesta od temných odstínů k jasu, ke světlu.

Měl jste na programu také sonátu h moll Ference Liszta. Na koncertech v Česku často hrajete romantické skladby, hodně Chopina. Ostatně už při prvních vystoupeních vás tu provázela pověst umělce, který má k hudbě období romantismu velmi blízko.

Hudební svět mě opravdu vnímá jako chopinovského experta, ale já se zdaleka nezaměřuji pouze na tohoto skladatele. I když k němu jistě mám velmi vřelý vztah - vždyť Chopinem jsem v podstatě začínal. Teď, uprostřed života, jsem se na něj znovu zaměřil. Vzhledem k mému uměleckému vývoji je to legitimní. Nedávno jsem natočil celé Chopinovo sólové klavírní dílo na 12 kompaktních disků.

Je rozdíl mezi tím, jak jste hrál Chopina či další romantiky v pětadvaceti letech, a jak stejnou hudbu hrajete dnes? Projevuje se ve vašem nynějším pojetí větší zralost, odlišující se od romantického mládí?

To je velice složitá otázka. Stejně jako o každé jiné hudbě, kterou jsem hrál kdysi, i o té romantické si myslím, že ji teď lépe znám, víc jí rozumím. Hrajete-li tuto hudbu jako pětadvacetiletý, váš přístup je určitě víc instinktivní. Myslím, že je to trochu podobné tomu, když se člověk učí cizí jazyk: poměrně brzy zvládne základy, dokáže se domluvit, ale teprve postupně přichází na to, v čem je tajemství jazyka. Usídlí se mu ve vědomí i podvědomí, víc ho zažívá, víc mu rozumí. Stejné je to i s hudbou.

V jedné aktuální recenzi je váš výkon charakterizován takto: „Hrál mohutně, silně, bezchybně, jakoby bez emocí, ale přesto emočně, jakoby bez pocitů, ale přesto naléhavě…“ Co této charakteristice říkáte?

Velmi zajímavá, pěkná a lichotivá formulace, ale nerad bych hodnotil soudy jiných o sobě. I když sám sebe znám, nemohu se vyjádřit k tomu, jak působím na posluchače. Jen bych k tomu řekl, že i když se vždycky snažím respektovat skladatele, neztratit ze zřetele, že interpretuji jeho dílo, nikoliv sebe, přesto se samozřejmě nemohu a ani nechci ubránit svým vlastním pocitům, které ve mně vzbuzuje.

Vyjadřujete tedy v přístupu k dílu i své pocity?

Jistě. Přirovnal bych to k výkonu herce: neměl by hrát jen myšlenku či nápad, které dramatik vložil do postavy, ale má ztělesnit postavu samu. Stejně tak i já se snažím vyjadřovat samu hudbu.

Dramaturgie obou čerstvě vydaných cédéček je dána archivem festivalu Pražské jaro. Jste s ní spokojen? Jak byste ji sestavil, kdybyste měl vybírat sám?

Nemám s tím problém, vždyť jedno CD je nahrávkou mého recitálu, jehož program jsem si sám vybral. Takže tím je dáno, že ty skladby mi vyhovují. Také druhý kompakt se mi líbí a nedělal bych v jeho obsahu žádné změny. Jsem zvlášť šťastný zejména z toho, že na jednom z nich je pohromadě Brahms a Musorgskij, protože to jsou dva různé hudební světy, postavené vedle sebe v působivém kontrastu.

Mluvili jsme už o tom že k nám jezdíte dlouhá léta, zdá se vám, že se české publikum proměnilo?

Víte, já mám české publikum moc rád, už na svém prvním koncertě jsem cítil, že je výjimečné. A vůbec, že Praha je město plné hudby. Ale kdysi se mi zdálo, jakoby ke mně lidé měli jakýsi odstup. Možná proto, že za vlády komunistů byl host ze Spojených států přece jen určitá kuriozita. Lidé měli zájem, ale jako by se trochu báli ke mně přiblížit. Po revoluci se to změnilo; když jsem například hrál před dvěma lety v Praze v rámci Pražského jara na zmíněném cyklu nokturn, všechno bylo nesmírně bezprostřední, panovala vřelá atmosféra. A já jsem moc rád, že americký interpret už není nic zvláštního k „okukování“, a že nás s českým publikem spojuje opravdu jen hudba. Lidé mě berou, jaký jsem a jak hraju.

Na vašich koncertech zní poměrně často česká hudba, které skladatele máte nejraději?

Především klavírní koncert Antonína Dvořáka a vůbec Dvořákovu komorní hudbu. Tím jsem s českou hudbou vlastně začal; později jsem se dostal ke Smetanovým Českým tancům, ke klavírním sonátám Bohuslava Martinů i ke skladbám dalších moderních a soudobých českých skladatelů.

Představujete českou hudbu i ve světě, nebo je to pouze pozornost českému publiku a muzikantům?

Až na nepatrné výjimky uvádím českou hudbu, kterou mám v repertoáru, na svých koncertech všude. Nejčastěji Dvořákův klavírní koncert. A musím říct, že vždycky s velikým úspěchem, lidé mají tuto skladbu velice rádi. A ty, kteří ji ještě neznají, se snažím přesvědčit, jaká je to skvělá hudba. Ale platí to nejen pro Dvořáka, třeba sonátu skladatele O. F. Korteho jsem hrál po celé severní Americe už minimálně patnáctkrát, a budu ji hrát i nadále. Posluchači ji totiž všude přijímají velmi dobře.

Stal jste se osobností Pražského jara, lidé se na vaše koncerty v různých městech České republiky těší - co tomu říkáte?

Co vám na to mám říct... Jsem velmi šťastný. Vždyť pro mne je Praha - a tím myslím Česko - pořád stejně důležitá.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Zdeněk Chrapek