číslo 1 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Přímluva za moudrost

Je čas vánoční, takže jakmile se potkáme se známými, tiskneme si ruce a přejeme si navzájem šťastné, spokojené, a ještě navíc bohaté Vánoce. Odškrtáváme seznam adres, na které samozřejmě musí odejít novoroční přání. Zavedou-li nás okolnosti do prostředí docela neznámého, také tam hýříme přáními. Všem. Sluší se to. Ač zimní čas, něco teplého a přívětivého je v ovzduší. A slušný člověk si musí dát otázku: proč tomu tak nemůže být i jindy?

Patřím mezi ty, kterým píší svá přání i lidé, se kterými se vůbec osobně neznám. Mé jméno pro ně není jen podpis pod článkem a nebo odhlášení autora za rozhlasovým pořadem, ale představa živého člověka s názory a zájmy. Na počátku prosince jsem měla možnost s mnoha z nich se setkat osobně. To při autogramiádě knížky Bajky pro 21. století v hale Českého rozhlasu Plzeň. Ptali se mě, zda mi nějak pomáhá ohlas posluchačů. A já se musela zamyslet. Ano, řekla jsem, posiluje mě, když mi někdo řekne, že se dověděl něco nového, zajímavého, že se srdečně zasmál vtipnému příměru, že mu něco došlo. A zamrzí mě, když jiný napíše „s klackem na tebe, ty zmije jedovatá!“ Vydávám ze sebe dobrou vůli, a přesto musím umět spolknout i nepochopení, a občas i nadávku. Zavinila jsem si to sama. Kdybych natáčela a psala lehké pořady o životě herců a hereček, o „oknech“ na jevišti, o koncertech a o vaření, a uměla nakouknout i do mileneckých intimností celebrit, dopisy bych asi nedostávala. Ale já vodím posluchače světem společnosti cestičkami politiky. Je to nevděčné. Tady se totiž projevují emoce a vztahy velmi razantně a lidská povaha i její momentální stav tu hrají hlavní roli.

„Jaký máte názor na ty všemožné ankety, které se teď vysílají?“ ptali se posluchači. Vím, nač naráželi. Zažila jsem v rozhlase doby, kdy zapojit do přímého vysílání vstup neznámého člověka, by byl malér na vyhazov. Taková ztráta bdělosti! Tenkrát jsme tolik toužili po svobodě slova. Pak jsem si i já dala od rozhlasu dvacetiletý odstup. A teď tady tu svobodu máme a musíme se s ní učit zacházet. Veřejně hlásané názory si umět přebírat a korigovat je. Jinak než umlčováním. Argumenty. Slyšeli jste už přece mnohokrát výzvu moderátora: „A představíte se nám?“ Ano, představí se. „Tady je Josef z jižních Čech.“ Báječné a opravdu hrdinské... A pod tímhle pseudonymem lze poplivat kdekoho. Politiky, soudce, policisty i demokratický režim. Bez znalosti faktů a ověření toho, co „Josef z jižních Čech“ tvrdí. Jen podle pusté dojmologie. Také počítače náramně urychlily cestu sdělení. A tak zkratkovitost čiší nejen z e-mailových odpovědí, ale i z vágnosti podpisu. Nevím, zda takové ankety mají smysl. Já na ně nedám a říkám rovnou, že jsou mi svou anonymitou protivné. A že jsou dokonce škodlivé, protože obyčejně šíří tu pověstnou „blbou náladu“. A to se tváří, že chtějí třeba vykreslit, zda se na ulicích cítíme bezpečně, zda věříme našim soudům a jak posuzujeme činnost parlamentu. Něco jiného jsou dotazy ke konkrétním otázkám, například k odborným problémům. To se hned pozná, že volají lidé se zájmem o věc, znalí detailů, a ti nemají důvod neříci své celé jméno i odkud jsou. Jsou jiní než ti, kteří musí za každou cenu vypovídat svůj vztek, naštvání a rozmrzelost.

Stalo se mi jednou, že jsem do tohoto listu napsala povídání o tom, že ať si stěžujeme na cokoliv, ať láteříme na kdeco, pokrok za poslední léta je viditelný a znatelný. A ti, kdo nikdy nebudou mít možnost proniknout do tajů státního rozpočtu, ať se rozhlédnou, jak lidé žijí, jak se u nás staví, jak se bohatě nakupuje a jak se pomalu snižuje nezaměstnanost díky mnoha novým pracovním příležitostem. A hned se ozval čtenář z Karviné, že sice rád čte mé příspěvky, ale tentokrát že s podivem zjišťuje, že nevidím problém korupce. Ale samozřejmě, že vidím, jenomže ten článek měl své téma, námět, záměr a smysl. Nu což, i takový je někdy ohlas. Zvláštní je, že mnozí lidé čtou raději o skandálech a zlodějnách. To cítí jako naplnění svého zájmu, to je pro ně to pravé ořechové. Vůbec je nevzrušuje, když jim říkáte, že se někde něco daří, že je někdo v něčem dobrý - a že slušný člověk má mít v sobě přímo chuť se z takového sdělení radovat.

Budu-li upřímná, zažila jsem už ve svém novinářském životě i ze vztahu posluchačů velké zklamání. V době Pražského jara jsme natáčeli na shromážděních, v továrnách, a byly to krásné, vypjaté, vlastenecké, až dojemné projevy. Když jsme vysílali v prvních okupačních dnech v osmašedesátém z budov a utajených studií, nosili nám lidé jídlo. Kdyby to šlo, byli by za nás i dýchali. Pak nastal čas normalizace a my jsme se s rozhlasem rozloučili. A já si tehdy říkala: kde jsou ti naši posluchači?

Probírám se velmi často dílem Karla Čapka a věřte, nebo nevěřte, tam jsem našla odpověď. Protože je právě vhodný čas připomenout jeho fejeton Historie Betlémská, shrnu jeho obsah. Když se spisovatel ještě učil biblické dějepravě, zůstaly mu nejasné některé věci: co se stalo s pastýři, kteří se ve chlévě v Betlémě klaněli novorozeněti, a kam se poděli tři králové, kteří za ním tak daleko putovali se zlatem, kadidlem a myrhou. Jaksi očekával, že když přišel Velký pátek, přinejmenším měl alespoň k Pilátovi doběhnout posel těch tří a říci mu, že se sice nechtějí míchat do záležitostí judské provincie, ale že mají velký zájem na osobě, zvané Ježíš. Proto že protestují proti úkladu, který se proti němu strojí, a objeví se s blýskavými meči, bude-li třeba pomstít smrt muže, na němž jim záleželo jako na hlasateli víry. Najednou nebyli. A už nikdy nikdo o nich neslyšel. A mladičký Karel přitom nějak tušil, že ti dobří pastýři se přišli podívat na Ježíšovo ukřižování, neboť lid miluje zábavu. A že takoví „betlémští“ žijí dodnes, ochotni vítat každého, kdo přichází, a kamenovat každého, kdo něco vykonal. Jsou ochotni klanět se. Ale klanění přece není závazek! Jsou ochotni volat slávu. Ale sláva přece není přísaha! Jsou to lidé davu. Opakují - co slyší.

Jak je to dávno, co byl napsán tenhle betlémský fejeton. A zase slyšíme: politika je špinavá věc, soudy jsou zkorumpované, policie nic nedělá, podnikatelé jen hrabou a hrabou. Ti, kdo tohle tvrdí, obyčejně neznají nikoho z těch, o kterých mluví. Nevědí nic ani o jediném politikovi, ani o jediném soudci či policistovi, podnikateli anebo novináři. Jenom je těší, jak zamořují ovzduší. Tak proto se chci přimluvit: přejme si navzájem do nového roku, ať jsou v něm jen spravedlivé soudy a moudré, pravdivé výroky.