číslo 3 / 2007

Navštivte

Jiskřivé spílání světu na pomezí smrti

Poté, co diváka pomalu přestane oslepovat silný reflektor, spíš tuší, než vidí na červené pohovce v jakémsi kovově šedém úsvitu nahého hubeného muže. Vnímá, jak jeho obnažeností proniká chlad, jak je zranitelná a zraňovaná. Z plachty vedle něj se klube žena, téměř cítíme její teplo, to, jak se jí zpod přikrývky nechce do tušeného kalného rána. Ty první vteřiny po probuzení jsou skoro milostné, jakoby na jevišti pražského Divadla Komedie, které je zároveň hledištěm, nezačínala další z her „světu spílajícího“ rakouského dramatika Thomase Bernharda. Jeho Světanápravce v překladu Josefa Balvína je už třetím zde uvedeným Bernhardovým titulem a druhým v režii a na scéně Dušana Davida Pařízka.

Opět jde o hru monologickou, ale oproti předloze, kterou Bernhard napsal v roce 1979 pro více než sedmdesátiletého herce Minettiho, Martin Finger hraje Světanápravce jako muže středního věku, na nějž čas nedoléhá v podobě sešlosti stáří, ale - patrně, jak lze v průběhu představení vytušit - zhoubné nemoci. Jeho mlčenlivou Paní hraje Gabriela Míčová. Jsou to přední herci Pařízkova ansámblu, kteří divadelní minimalismus, který tento režisér vnáší do českého divadla, propracovali v této inscenaci téměř k dokonalosti. Ve svém projevu víc než na akci sází na drobný, nenápadný, ale významy obtěžkaný pohyb, odstíněný podobně jemně a přesně jako jednání slovem. To je pak realizováno nikoli expresívně, ale dokonalým intonačně odstíněným, v podstatě civilním výrazem. Obdivuhodná je režijní i herecká práce s tichem a pauzami, které jsou mnohdy na hranici únosnosti a přece „mluví“, jsou maximálně sdělné a účinné.

Podobně „hrají“ proměny vnitřního i vzájemného napětí herců. Fingerův Světanápravce, autor oceňovaného, ale ne zcela pochopeného traktátu o nápravě světa, čeká na chvíli, kdy mají přijít představitelé města a univerzity, aby mu udělili čestný doktorát. Čas si krátí egocentrickým slovním výlevem plným paradoxů, v němž dává najevo své pohrdání lidmi a celým světem, občas pocity ukřivdění, ale i snobské uspokojení z ocenění, které kdy dostal. Postupně odhaluje svou ješitnost, velikášství i duchovní mrzáctví, ale - u Bernharda nečekaně - i jakýsi cit, snad i lásku a laskavost. Zároveň se zabývá běžnými úkony - jídlem, mytím, strojením - a ke všemu potřebuje svou ženu. Sám nemobilní, možná i záměrně nemohoucnost trochu hraje, aby ji mohl peskovat, ponižovat a citově týrat. Paní Gabriely Míčové mu vychází všemožně vstříc, někdy snad z touhy po citu, občas odevzdaně, jindy s dětsky hravým vzdorem i s nenávistným odporem. Zdá se, že tento podivný pár je esencí všech záporných i kladných nuancí intimního vztahu muže a ženy. Slovní litanie Světanápravce je tím významně oživena, text se rozvíjí téměř jako růže z Jericha do nečekaně vrstevnaté a překvapivé podoby. Vrcholem trapnosti i komiky je scéna návštěvy čtyř potentátů, snažících se zachovat dekorum v nejnemožnějších situacích. Pohovka - jediný kus nábytku na scéně, která až dosud svou přesnou ohraničeností vyvolávala stísněnost - náhle poslouží až rozvernému rozehrání celé situace.

Závěr inscenace nepostrádá tajemný opar. Zdá se, že čas, názorně vymezený množstvím na zemi rozestvěných budíků, vypršel. Světanápravce - patrně - umírá... Sebezničení..., euthanázie..., vražda?

A jak se cítí Paní?

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ

Foto Viktor Kronbauer