číslo 3 / 2007

Pořiďte si

Album portrétů krásného živoka - Země

Okolo naší Země od roku 1978 až do roku letošního kroužilo či krouží na třicet družic, které byly vypuštěny speciálně proto, aby ji fotografovaly. Jejich snímky dosahují rozlišení od 1000 do 1 metru. Každý z nás jistě již některé z těchto snímků někde viděl, ale teprve nyní, kdy vyšel první český Satelitní atlas světa, můžeme plně pochopit, jak nesmírné bohatství pohledů nám nabízejí. Družicové záběry vybral a atlas pro nakladatelství Mladá fronta sestavil geograf Milan Konšel. Otevřeme-li knihu na jejích prvních stránkách, uvědomíme si nejdříve jen charakter a hodnotu geografických informací a poznatků, které obsahuje. Poučíme se o tom, jak satelitní mapy vznikají, k čemu jsou využívány a jaký je klíč k interpretaci snímků družice Landsat, z nichž byl atlas sestaven. Ani nad mapami České republiky nás asi ještě nenapadne, jak unikátní dílo v rukou držíme: Česko, Praha, Krkonoše, Krušné hory, Šumava, Jeseníky, Moravskoslezské Beskydy... Pravda, fotografie těchto území nám poskytují jiný vizuální vjem než běžné mapy - převažují zde různé odstíny zelené a červené barvy -, ale svými měřítky a tím, co zachycují, se jim podobají. Teprve když narazíme třeba na mapu noční Evropy a jsme fascinování tím, jak světelné body různé intenzity prozrazují hustotu osídlení a rozlehlost městských aglomerací, ale zároveň připomínají hvězdnou oblohu, nebo když se svou robustní plasticitou do našeho pohledu vryjí křivky vrcholů Walliských Alp a my si bezděky vzpomeneme na žilkování podzimního listí hrajícího všemi barvami, teprve tehdy nás napadne, že ony snímky byly zřejmě do atlasu vybírány i s ohledem na své hodnoty estetické.

Ve svém názoru se utvrdíme, když se při prohlížení map dalších světadílů dostaneme nad poušť Gobi, Kilimandžáro, Ararat či Grand Canyon. A pevnou jistotu, že toto hledisko muselo - ať již záměrně či nezáměrně - při autorově výběru družicových záběrů převažovat, získáme nad snímky geografických útvarů, o nichž jsme do té doby ani netušili, že existují. Poušť Rub al-chálí, Takla-Makan, pohoří Salar de Acatama či Puna de Altacama - jejich fotografie ze všeho nejvíc připomínají díla abstraktních expresionistů. Obraz Ahaggar–Tahat, tu strukturu vrypů a úderů modrošedé, růžovohnědé a šedobéžové barvy, by jistě rád podepsal i Jackson Pollock. A Velký východní Erg, jiné saharské území připomínající mnohokrát zvětšenou kůru lehce seschlého citronu, by na některý ze svých obrazů mohla klidně přenést Pollockova družka Lee Krasnerová, která malovala způsobem „all-over“ - tedy tak, že své obrazy rovnoměrně pokrývala jednotvárnou sítí určitého jednoduchého motivu.

Satelitní atlas světa není rozhodně jen dílem geografickým - i když převážně takto nejspíš bude sloužit -, ale albem úchvatných obrazů náležejících do kategorie estetiky přírody. Ponoříme-li se do nich, necháme-li na sebe působit jejich barvy a struktury, pozvolna pocítíme energii, jež z nich vyzařuje. A uvědomíme si, co kdysi věděli již staří filosofové, co však na dlouhý čas pohřbil karteziánský racionalismus - že Země je „živok“ (na to pěkné staročeské slovo jsme bohužel také už zapomněli), že je živou bytostí, která cítí a reaguje. A že je - krásná.

BRONISLAV PRAŽAN