číslo 3 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Víc než jen výstava

V anketách o největší výstavní počin roku 2006 byste na tu výstavu nenarazili. Nevynikla nebývalými uměleckými skvosty jako výstava o Karlu IV. v Obrazárně Pražského hradu, nebyla velkolepým projektem jako Rok s židovskou kulturou, připravený Židovským muzeem v Praze k jeho stoletému výročí. Přesto skromná expozice, otevřená po osm prosincových dní v atriu Poslanecké sněmovny Parlamentu, byla svým způsobem výjimečná.

„Já, Helena Ferenčíková, postižená sterilizací, už nikdy nebudu mít děti, už nikdy neuslyším dětský pláč, už nikdy nebudu chovat své dítě! Chtěla bych mít děti, vždyť jsem mladá, je mi 23 let a sterilizaci mi udělali v 19 letech, aniž bych o tom věděla. Zkuste si představit, kdyby to udělali vaší dceři - asi by vám to nebylo jedno.“

Popisek k rodinné fotografii, jedné z jedenadvaceti vystavených, jako by hovořil za všechny texty, doprovázející snímky oné podivné přehlídky. Jejich romské autorky spojovala tragická zkušenost: operační zákrok je připravil o možnost mít další děti, aniž by s ním svobodně, s plným vědomím důsledků, souhlasily. Za jednu z žen zastoupených na výstavě svolila dokonce k sterilizaci její matka, i když žena byla plnoletá. Jiné z postižených bylo v těhotenství řečeno, že pokud se nenechá sterilizovat, přijde o narozené dítě...

Co snímek - to jedno velké lidské neštěstí, ale také doklad ničím neospravedlnitelné zvůle. Hovoří-li se u nás o Romech, donekonečna se popisují skutečné či domnělé problémy, jež s Romy skutečně či domněle souvisejí, ale poučených, 21. století hodných podnětů k řešení sporných otázek je pomálu. Na jedné straně slyšíme paušální, a již jen proto zavádějící odsudky romské kriminality, příživnictví, špatné pracovní morálky a sociální nepřizpůsobivosti, na straně druhé stojí tíživá fakta: Jsme zemí s patrnou diskriminací Romů na trhu práce a projevy segregace Romů ve vzdělávacím systému, zemí, v níž sílí trend vytlačovat Romy do sociálně vyloučených lokalit. Česká republika navíc zůstává jediným členským státem Evropské unie, který doposud nepřijal unijní směrnici o rasové rovnosti.

Ve změti rok co rok ostřejších, do všech stran směřujících obvinění na romské téma, představuje nedobrovolná sterilizace romských žen jasný zločin. Není vlastní jen České republice, ale i některým dalším zemím bývalého komunistického bloku stejně jako třeba Švédsku či Švýcarsku. Ve vztahu Romů a majoritní populace je u nás navzájem co zlepšovat, ale bez vyrovnání se s křivdami, o nichž není pochyb, je společné vykročení těžší. K potupě Romů a hanbě nás všech stojí dodnes na místě romského utrpení z druhé světové války vepřín. Neméně nemravné je přehlížet pocity a nároky romských žen, které byly neodčinitelně poškozeny sterilizací.

„Svůj život bych přirovnala k jabloni, která přestala rodit ovoce. Taková jabloň už jen zabírá místo v ovocném sadě a zahradník, který se o sad stará, přijde a jabloň pokácí a spálí. A tak se cítím i já, ale nejen já, ale také všechny ženy, kterým byl zákrok proveden bez jejich vědomí. Jsme ženy, které vnímají, že již nemají co dát.“

I toto jsem si na sklonku minulého roku přečetl pod snímkem na romské výstavě, která pro mě představuje víc než jen výkřik bolesti z nenaplněného mateřství. Ta výstava ke mně mluví ještě teď, když píši tyto řádky. Svou palčivostí mě upozorňuje na výjevy a slova z prostředí českých Romů, které nikdo nezaznamenal, o nichž nevíme, ale jež ve svém celku v každý okamžik vytvářejí stále barvitější obraz vážné krize v našem středu. Kéž bychom se v roce 2007 přiblížili k jejímu koncepčnímu, a přitom lidsky důstojnému řešení.