číslo 4 / 2007
Dívejte se
Helena Třeštíková sděluje nesdělitelné
Další
film z volného cyklu režisérky Heleny Třeštíkové Paměť 20. století se
jmenuje Nesdělitelné. Ukazuje okolnosti největší masové vraždy občanů
Československa - likvidaci vězňů takzvaných rodinných táborů v Osvětimi
v roce 1944. Třeštíková tak narazila na téma, které u nás není příliš známé.
Česká televize film uvede ve čtvrtek 25. ledna na ČT 2. Režisérce jsme
položili několik otázek.
Kde jste tedy k tématu přišla?
Poprvé jsem se o něm dozvěděla z knihy Rudolfa Vrby Utekl jsem z Osvětimi.
Velmi mě to zaujalo a rozhodla jsem se, že natočím o Rudolfu Vrbovi
dokument. Z toho nakonec sešlo - v Kanadě žijící pan Vrba měl požadavky,
které nebyly v našich finančních možnostech. Ne, že by chtěl honorář za
natáčení, přál si ale zaplatit letenku 1. třídy a ubytování v Praze pro dvě
osoby na měsíc. Film se tedy netočil a Rudolf Vrba pak zemřel; mě ale to
téma neopustilo, vyhledala jsem pár jiných pamětníků a snímek nakonec
vznikl.
Film tedy stojí na jejich výpovědích ...
Ano. A aby ve filmu nebyly pouze „mluvící hlavy“, využili jsme i archivních
záběrů. Záznamy z Osvětimi neexistují, pouze z osvobození a ty by se nám
nehodily. Napadlo mě tedy pro dokreslení použít archivy zachycující běžný
život v Protektorátu, život lidí, kteří vůbec netušili, co se děje o pár set
kilometrů dál. Celým filmem pak prochází předčítání jmen těch, kteří byli za
2. světové války zavražděni.
Natáčela jste se svými protagonisty i v Osvětimi?
Ne, oni se tam nechtějí vracet. Kromě toho je to očekávaný model a zdá se
mi, že bychom rozmnožovali postupy, které už použili jiní dokumentaristé.
Proč se, podle vás, u nás o rodinných táborech ví tak málo?
O to jsem se taky zajímala. Někteří historikové soudí, že proto, že se ta
věc týkala pouze Židů. Brzy po válce se u nás začal akcentovat pouze
komunistický odboj a židovské téma bylo násilně potlačeno. Kdyby v těch
rodinných táborech byli příslušníci všech ras, bylo by to asi jiné. Připadá
mi to neuvěřitelné - jde tady o největší masovou vraždu občanů
Československa, a my o ní prakticky nic nevíme! Uvědomme si, co se tam dělo,
co ti lidé prožívali: doufali, že se jim podaří se zachránit a přitom
tušili, jak skončí. To je skutečně nesdělitelné. Ti, co přežili, to sami
říkají; také proto jsem tak svůj film nazvala.
TOMÁŠ PILÁT
Foto Hana Rysová