číslo 4 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Po Vltavě lokomotivou - alespoň na Silvestra

S některými jevy se těžko smířit, neboť nelehko se jim vyhnout. Vánoc se zmocnil konzum a proměnil svátky klidu a míru v kličkování mezi nástrahami všudypřítomného obchodu už déle než měsíc před skutečnými svátky. Úžasná našeho světa proměna: před patnácti lety k výběru na pultech skoro nic, kupujících víc než zboží, dnes hon na zpitomělé zákazníky v krámech a megakrámech, napěchovaných nejroztodivnějšími předměty od nedostupného luxusu po jenom těžko uvěřitelný šmejd.

Rozhlasová vánoční nabídka se též proměnila: čas ji daným počtem hodin sice limituje, ale s bezduchým popíkem - a ostatním ztěžka poslouchatelným středním i výstředním proudem (mimo vltavské vody) - začaly v těch dnech přece jen soutěžit duchovní hudba (nejenom ohranými koledami) a duchovní slovo, byť poutavosti a úrovně věru různé.

Letos jsem se nedal nikam vtáhnout a v klidu sledoval především ten poslední den v roce, který podivuhodně sloučil staré, nepřiznané tradice saturnálií s bakchanáliemi. Nic proti veselí, i když motivace nejasné: snad radost, že to máme za sebou, anebo že nás zase čeká nejspíš totéž, nehledě k tomu, že ke smrti blíž? Za nejtrapnější v tom mám ono řízené veselí, v němž pomyslnou, ale vytrvalou taktovku drží právě naše elektronická média - pro ty, kdo se nedokážou zabavit sami a po svém, ale potřebují k tomu metání kozelců profesionálních šašků. Dnes sic bez rolniček a povětšině zcivilněných do podoby elektronických bavičů, ovšem také bez jejich původní a pravdivé prostořekosti na náš a na panovníkův účet.

Vltava je jediná stanice, která z tohoto bavičského reje vybruslila se ctí, když už před několika lety vsadila na nápad komponovat tematický celodenní (samozřejmě i večerní a noční) program. Letos zvolila program na kolejích. Zdálo by se, co že je na této lidské profesi veselého - že vlaky jezdí na čas, či se zpožděním, nebo že někdy vyjedou z kolejí, anebo dokonce se srážejí? Jenomže ono tu nejde v první řadě o zábavu za každou cenu! Jde o téma, které je poutavé a zajímavé, nostalgické i aktuální, a tady se až obávám přiznat, že je i poučné - abych posluchače neodradil a nezpůsobil pokles sledovanosti, tohoto bůžka našich médií.

Vydržel jsem sledovat vltavské vysílání hluboko do noci, pořád jsem totiž čekal, že přece jenom se ozve Honeggerův Pacifik 231, ač v programu nebyl výslovně uveden, a teprve někdy asi ve čtvrt na tři ho připoměl Otomar Kvěch, bohužel jenom malou ukázkou, měl na několik skladeb pouhou půlhodinu. Škoda. Že by byl slavný Pacifik pro silvestrovský program ve srovnání s hudbou bratří Straussů, psanou pro ruskou železniční společnost Vogzal, ještě skoro po stu letech příliš moderní a málo zábavný? To snad ne, vždyť jsme si mohli hned po ránu poslechnout třeba Ervína Schulhoffa! Nebo že by se pro jeho zařazení byly mluvily jenom ty jazzové rytmy klavírní taneční suity, protože tolik neruší Dorůžkovy a Zajíčkovy zavedené jazzové pořady, jako by je ohrožovaly rytmy Honeggerova Pacifiku? Trochu polovičaté a opatrnické.

(Když jsem zaslechl zmínku o malíři lokomotiv Kreibichovi, podle jehož obrazů jim prý ve Škodovce upravovali kabát, pořád jsem čekal, že uslyším spravedlivě také jméno Ringesovo, který nemaloval snad nic jiného, než ony škodovácké lokomotivy - aspoň nic než ty parní krasavice jsem před dávnými lety v ateliéru starého pána ve vršovickém ateliéru naproti strohému Gočárovu kostelu neviděl. Až nedávno jsem jednu jeho vznosnou mašinu zahlédl ve starožitnictví v Michalské.)

Tempo, které celému programu dodávala pára, tedy sám oheň a voda, bylo vysoké, rytmus táhel a kol, jež jako bychom viděli před očima, byl místy strhující. Stejně jako prudký rozvoj železnice, která v neuvěřitelně krátké době propojila Evropu. Dráhy ve srovnání se svou parní minulostí dnes trochu skomírají, ale jenom než přehodí výhybku ke stejně slavné budoucnosti. Znovu naberou sílu a začnou vytlačovat smrduté a nebezpečné kolosy na silnicích.

Nelituju toho posledního dne roku u radia, byl zábavný, místy fascinující - tam, kde z pořadů vykukovala autenticita, kde pára podněcovala romantický obraz prudkosti nedávných dějin, tažených železnými oři, tam kde bylo ve vyprávění cítit zaujetí a celoživotní vztah k mašinkám a kolejím. Nejenom u zanícených mašinfírů, ale třeba u muzikantů, kteří dokážou chodu lokomotiv naslouchat jako by četli v partituře. A nejenom: básník Zdeněk Kriebel měl v brněnském bytě krásnou trať a depo plné mašinek a vagónů.

Kam se ty parní lokomotivy ztrácejí, když v českobudějovickém depu mají už jenom dvě, jak nám prozradil Vladimír Klimeš?