číslo 4 / 2007

Titulní rozhovor

Prokop Voskovec, básník
a divadelník

Sbírkou Hřbet knihy jste ze sebe ve svých pětašedesáti letech sloupl nálepku „nepíšící básník“ - co vás k tomu motivovalo?

Dokopali mne k tomu Petr Král a Standa Dvorský, kteří od konce 50. let věděli, že přestože jsem nepíšící básník, pořád něco čmárám. Ty staré texty, psané do roku 1968, našel na půdě rodné strašnické vily právě Petr a ty novější, které vznikaly ve Francii, kde jsem pracoval dvacet let jako motorizovaný kurýr, jsem vylovil z takové krabice, do které házím léta různé poznámky a náčrty textů, ba i divadelních her. Ambice vydat knihu poezie jsem ale nikdy neměl. Co jsem chtěl dělat, bylo divadlo. A to, co ze mne v mládí, ale i později vycházelo, byly jakési skici spouštěné z mého soukromého provaziště. Posléze se mi ty texty, pravda, řadily do jakýchsi sbírek. Některé se samy od sebe uzavíraly, podle toho, co jsem zrovna žil: třeba Zmýlený a zmýlená neplatí jsou básně z dvouletého platonického vztahu, který skončil. Cyklus Z opilých sešitů ovšem uzavřený není – uzavřel by se, kdybych už do sebe nemohl hodit ani doušek vína. Když jsem se setkal s vydavatelem Markem Staškem, zeptal jsem se ho, s hrůzou, kolik textů budu muset redigovat, na počet stran. On si mne přísně změřil a povídá: „Kniha musí mít hřbet.“

Jaké bylo shledání s vašimi ranými texty, které jste považoval za ztracené? Těm nejstarším je skoro půl století…

Bylo to šťastné shledání. Poznal jsem je. Pamatoval jsem si jejich atmosféru, konkrétní výlet, konkrétní dívku či dámu, které byly věnované. Zaklel jsem, jak zjišťuji, do svých básní velice konkrétní momenty, i když přerostly do veršů, v nichž by někdo jiný asi nic konkrétního nehledal.

Je v té vaší opožděné prvotině i něco bilančního?

Myslím, že ne. V tom zmíněném koši odpočívá ještě mnoho dalších potenciálních sbírek. Donedávna i torzo té, na níž v současné době pracuji: jmenuje se Smrt na doživotí, je to próza, a právě ta je pro mne zásadní. Hřbet knihy vznikl proto, abych vyhověl přátelům, abych trochu dementoval tu nálepku, kterou jsem měl rád, tedy nepíšící básník.

Co jste si pod tím pojmem „nepíšící básník“ představoval? Nepsat poezii, ale hledat ji v životě?

Já jsem nikdy neměl potřebu moc psát. Což konvenovalo i mému setkání se surrealisty v šedesátém roce, k nimž mě zavedl Petr Král: vždyť oni byli proti literatuře, vzpomeňte na Bretonem obdivovaného Jacquesa Vachého – takže jsem je vzal za slovo a nepsal. Ale protože jsem žil v rozhovorech, dělal ukrutné srandy a deliroval při nejrůznějších mejdanech, začalo o mne kolovat, že jsem básník, ačkoliv nepíšu. Ale nešlo o úmyslné happeningy, prostě se mi to tak dělo: měl-li bych se charakterizovat psychiatrickým pojmem, jsem maniodepresivní osoba. Naštěstí jsem se ale v této diagnóze nikdy nepropadl do patologické roviny, vše zůstalo až na jednu výjimku na neurotické bázi. Někdo mě takového bral, třeba Mikuláš Medek nebo Zbyněk Havlíček, někdo ne. Vráťa Effenberger mi dokonce v jednom momentě sdělil, že jsem umělecky impotentní…

Nemohlo v tom, že jste nechtěl psát, natož publikovat, být taky něco rodinného? Že by knížka Prokopa Voskovce byla vždycky srovnávána s aktivitami strýce Jiřího v Osvobozeném divadle nebo s překladatelskými výkony vašeho otce Prokopa Voskovce?

Poměřování tu vždycky bylo. Já jsem v 60. letech přece jen malinko publikoval, v sedmašedesátém roce v Orientaci a o dva roky později ve sborníku Surrealistické východisko. Protože otec byl významný překladatel, který do češtiny převedl Jarryho, Prousta, Lautréamonta nebo Dostojevského, podepisoval jsem se Prokop Voskovec mladší – nechtěl jsem, aby si nás pletli. A příjmení Voskovec už mi na základní škole dělalo potíže, každý druhý den jsem slyšel: „A kde máš Wericha?“

Kdy jste zjistil, že váš strýc byl Jiří Voskovec z Osvobozeného?

Já jsem to věděl od dětství, když jsem doma Osvobozené slyšel z desek. Ale nějak mi to tehdy nepřišlo podstatné. Jako dítě jsem byl uličník, samý průšvih, ale taky jsem rád sportoval, hrál košíkovou, skákal do výšky a běhal krátké tratě – dokonce jsem se dostal do výběrového klubu pro mládež, Ústředního domu armády, a chodil cvičit na Strahov, kde se občas kolem mne mihnul Emil Zátopek. Jenže v pětapadesátém nebo šestapadesátém roce nás, tedy mě s bráchou, vzali rodiče na Caesara, kterého začali hrát Werich s Horníčkem v ABC – a pro mne to byla taková rána, ty klaunské výkony, předscény, zpěv a Vlachův orchestr, že jsem odcházel z divadla v mrákotách, a hned na druhý den jsem praštil s atletikou a začal chodit do hospod popíjet. Začal jsem hledat v knihách a prvorepublikových časopisech, kdo byl můj strýček; a paradoxně táta mi v tom nijak nepomohl. On nebyl příznivce Devětsilu ani tehdejší avantgardy; byl starší, narodil se 1893, zatímco Jiří Voskovec 1905. Na jedenáctiletce na Strossmayerově náměstí, kde jsem studoval, jsme v devětapadesátém roce inscenovali Ostrov Dynamit; odehráli jsme ovšem jen dvě představení a ředitel další reprízy zakázal. Na premiéru ovšem přišel až ze Strašnic Petr Král – a došlo k významnému setkání, které pak vedlo k dalším významným setkáním…

Byl vám bližší Werich, anebo Voskovec?

Skoro bych řekl, že Werich. Protože on tu byl. Voskovec ne, jeho jsem znal jenom z desek. Při Werichově předscéně v Caesarovi jsem řval smíchy, aniž bych mnohdy rozuměl čemu – jen samotná melodie jeho hlasu, jeho chechtání, jeho mimika mě fascinovaly; a Horníček byl vynikající přihrávač. Ohromně důležité pro mne bylo, že si mne časem oblíbila paní Werichová, načež mi z divadla nabídli, jestli nechci v dalších hrách, Baladě z hadrů, Těžké Barboře nebo Slaměném klobouku, statovat, a později dokonce hrát nějaké malé role – z čehož jsem byl nadšený, v divadle jsem trávil každý večer a kašlal na školu.

Nevadilo vám, že Osvobozené divadlo spojovalo umění s politikou?

Já jsem po svém odchodu do Francie dvacet let pracoval jako dělník v nekvalifikované profesi, takže jsem stejně nalevo, jako byli Voskovec s Werichem – a jejich film Hej rup! mám rád. Ale chápu, že říkat v Čechách po čtyřiceti letech komunistické nesvobody, že člověk je levičák, může přivolat prokletí.

Jdou dohromady umění a politika? Ve své knížce jste jeden z textů připsal Jacquesu Rupnikovi…

Ten text, který máte na mysli, je výjimka: vznikl náhodou a spontánně a jde proti tomu, co řeknu: Politika a umění by se neměly plést dohromady. Ale rozlišoval bych mezi poezií a románem: dokážu si představit, že některá próza může tlumočit neříkám přímo angažovanost, ale určitý druh pohledu na společenské problémy, který se blíží politickému názoru. A jistě vznikla i dobrá angažovaná poezie – třeba básně Majakovského.

Jiří Voskovec podruhé odešel z republiky v osmačtyřicátém roce. Potkali jste se v pozdějších letech?

Táta si s ním dopisoval, takže jsem četl jeho nádherné dopisy. Přes rozhovory s ním a jeho vlastní poezií pro mne Jiří Voskovec přestal brzy být „mým strejdou“ a stal se velkou osobností: básníkem, hercem, člověkem. Ale nesetkali jsme se nikdy. V osmašedesátém roce došlo mezi mým tátou a Jiřím k tragické události. Táta byl po osmačtyřicátém velmi špatně politicky zapsaný, protože v letech 1945–1948 byl šéfem kabinetu Huberta Ripky, poúnorového emigranta, a po těžkém infarktu někdy koncem padesátých let mu Jiří dal plnou moc k čerpaní peněz za část autorských tantiém v Dilii – a nikdy neřekl, kolik si může vybrat. V osmašedesátém roce, kdy jsem já byl zrovna ve Francii, přijela Jiřího žena do Prahy, udělala skandál, že táta bral z těch peněz moc – a dva bratři se rozešli. Definitivně. Jiří dal mého tátu k soudu. Táta sice soud vyhrál, ale jako neobyčejně poctivého člověka ho to morálně zlomilo. Což mi sebralo všechnu chuť se s Jiřím osobně setkat.

Vraťme se k premiéře Ostrova Dynamit, kde jste se seznámil s Petrem Králem. On říká, že setkání s vámi a se Stanislavem Dvorským mu otevřelo „celý život“ – bylo to setkání podobně podstatné i pro vás?

Standu jsem poznal později, přes Petra. Ale oba ty vztahy začaly pro mě být okamžitě velice zajímavé. I když Petr chtěl v surrealismu trochu napodobovat, žít tak, jak se žilo: já jsem třeba sehnal v antikvariátu knihu s reprodukcemi Cézanna a povídám mu, jaká to je nádhera, a Petr, protože věděl, že Breton Cézanna nenáviděl, řekl: „Na to se vůbec nedívej!“ Ale objevil mi spoustu jiných věcí. A já jsem pod jeho vlivem začal tímto, surrealistickým způsobem trochu uvažovat; Cézannovy obrazy jsem měl sice rád dál, ale už jsem si to netroufal říkat. Petr byl daleko sečtělejší, pilný, přesný a odpovědný, kdežto já jsem raději žil. Jezdili jsme spolu na výlety, setkávali se s různými dámami a přáteli, propili mnoho nocí…

A Stanislav Dvorský?

Zpočátku byl pro mne jako kamarád podstatnější Petr Král, taky proto, že Standa šel krátce po našem setkání na vojnu. Sblížili jsme se až později, na schůzkách surrealistů u Effenbergera, a když Petr zůstal po osmašedesátém ve Francii, stal se pro mne Standa nejdůležitějším kamarádem. Rozumím si s ním v jiných věcech než s Petrem: třeba proto, že Standa má rodinu, a Petr děti nemá; a důležité také bylo, že jsme spolu prožili půl té české zrůdnosti, které se říká normalizace.

Měl na vás Vratislav Effenberger podobný vliv jako na Krále a Dvorského? Jaký jste měl dojem z jeho aktivit pod hlavičkou UDS v šedesátých letech?

Můj vztah k němu byl ambivalentní. Fascinoval mě podobně jako můj otec, takže jsem za otce začal brát i jeho – a tudíž jsem se styděl před ním cokoliv podstatného říct. Vůči osobnostem jsem byl nesmírně rozpačitý. On by asi býval byl rád, kdybych říkal víc, protože rád polemizoval: Effenberger byl otevřený člověk a v diskuzi si tříbil svůj názor.

V šedesátém roce jste s Petrem Králem uvedli v divadle Radar Jarryho Krále Ubu. Jak k tomu došlo?

Já jsem Jarryho chtěl dělat, chtěl jsem dělat divadlo. Povídali jsme si o tom s Petrem a se Zdenou Holubovou, s níž on tenkrát chodil – poté, co ji klofl mému bráchovi. Dohodli jsme se, že by Zdena hrála Matku Ubu, Petr Tyčku, Jiří Pavel kapitána Vobrubu a já krále Ubu. Začali jsme pod ochotnickou Osvětovou besedou zkoušet, o čemž si Petr vedl podrobné deníky. Odehráli jsme premiéru, kterou velmi přesně glosoval v Divadelních novinách tehdy neznámý chemický laborant Václav Havel, načež přišel striktní zákaz. Nevěděli jsme odkud, a tak jsme se začali bouřit. Z národního výboru Prahy 7 si nás pozvali na kobereček a zákaz zdůvodnili tím, že v inscenaci se říkají vulgární slova jako hovnajs. Politického v tom nebylo nic, to jsme ani nechtěli, nám šlo o nádhernou absurditu Jarryho textu – ovšem kdo ví, jak si to interpretovali na národním výboru. Ale dodali, že kdyby si nějaká kulturní instituce představení objednala, je možné udělat reprízu. Mysleli si, že si nikdo netroufne. Ale trouflo si Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pro které tehdy táta předkládal právě Jarryho hry, jmenovitě Jan Řezáč a Miroslav Žilina. Takže jsme hráli podruhé a na představení přišli Werich a Alfred Radok: po skončení mi sice sdělili několik výhrad, ale zároveň vysekli poklonu, což mě nesmírně povzbudilo. Jenže záhy přišel definitivní zákaz. Objektivně si myslím, že kdyby nás tenkrát nezakázali, mohli jsme v holešovickém Radaru odehrát padesát šedesát repríz – a můj život by třeba byl úplně jiný…

Viděl jste v čtyřiašedesátém Grossmanova Krále Ubu v divadle Na Zábradlí?

Viděl. Bylo to dobré představení, a nejen zásluhou Jana Libíčka, který hrál krále Ubu. Ale přišlo mi, že Grossman až příliš posunul Jarryho absurditu k brechtovskému pojetí divadla – a to mi nikdy moc nevonělo.

S Petrem Králem jste počátkem 60. let napsal hru Počítání básníků – připomeňte ji…

To bylo po Králi Ubu: tehdy už jsem se přátelil se surrealisty a byl nesmírně zaujatý scénáři Effenbergera a Karla Hynka a divadelními hrami Luďka Švába a snil jsem o tom, že se k divadlu vrátím. Vladimír Borecký, můj spolužák z jedenáctiletky a dobrý kamarád, mi jednou přinesl Labichovu jednoaktovku Nemám času, v nějakém starém překladu pro ochotníky – a my s Petrem jsme z toho textu měli ukrutnou srandu. A na základě toho jsme začali psát: radostně a spolu. Na scénu jsme ovšem Počítání básníků nedostali: jednak jsme flákali zkoušky a jednak jsme neměli času, každý z nás se už tehdy musel nějak živit. Já jsem dělal vychovatele.

K divadlu jste se vyjádřil v roce 1968 i teoreticky: studií Rozpornost surrealismu a divadla – v čem vidíte ten rozpor?

Ta studie vznikla, když jsem byl na škole: v šestašedesátém roce jsem se dostal na dějiny a teorii divadla na Filosofické fakultě. Ohromně mě to bavilo, přednášky Jaroslava Vostrého nebo Milana Lukeše, i když zkoušky z latiny a němčiny jsem dělal horko těžko, protože na jazyky jsem byl vždycky špatný. V té studii jsem chtěl říct, že surrealistická poezie, vycházející z nevědomí, je velice těžko přenositelná na scénu; měl jsem dojem, že hry Effenbergera nebo Hynka jsou téměř nehratelné – anebo by člověk musel mít obrovské možnosti. Dneska už bych to, po zkušenostech s Peterem Brookem nebo Bobem Wilsonem, asi tak nepojmenoval.

V 60. letech vás zajímal taky film. V sedmašedesátém roce jste napsal předmluvu k Felliniho monografii, kterou vydal Orbis. Co vás fascinuje na Federicu Fellinim, respektive na samotném filmu?

Přes Petra Krále jsem měl v druhé polovině 60. let možnost chodit do pražské filmotéky, kterou výborně zásoboval Myrtil Frída; dařilo se mu pro ni získávat i filmy, které nesměly do distribuce. Jezdil často do Ruska, kde se o filmový archiv nikdo nestaral, a protože byl odborník, poznal všechny vynikající věci – a za drachmu je odkoupil, přivezl sem, vyčistil a draze prodal na Západ. Čímž získal finance na nákup dalších filmů. Díky němu jsem měl možnost vidět staré grotesky, poznat moji velkou filmovou lásku Ericha von Stroheima nebo francouzské „černé“ detektivky s Gabinem, Venturou a Delonem. A samozřejmě Felliniho. Ten byl pro mne podstatný způsobem, jakým točil: na dveře pracovny pověsil cedulku „Zde se pracuje, nerušit!“, zavřel a šel spát – a když se prospal, odešel na plac, kde do původního plánu vnesl něco nového, třeba to, co se mu právě zdálo. Dokázal při natáčení, například Říma nebo Sladkého života, nádherně improvizovat, měnit v okamžiku scénář, vnášet do něj náhodu – proto s ním žádný producent nemohl vydržet, i když měl geniálního partnera v Marcellu Mastroiannim. Pokud jde o moji studii, která otvírá Felliniho monografii, tak k té mne Petr, ostatně jako skoro ke všemu, co jsem kdy napsal, trochu donutil. Dneska v tom textu vidím jako důležité, že jsem za sebe poprvé řekl, že umění nemá mít ideologii. Což mi ovšem vzápětí Effenberger, v duchu filosofie surrealismu, vytkl.

V srpnu 1968 jste odešel do Francie, nicméně po roce jste se vrátil – proč?

Už když jsme seděli ve vlaku do Paříže, mluvili jsme o tom, kdo ve Francii zůstane a kdo se vrátí: Petr okamžitě věděl, že se nevrátí, Standa Dvorský s Ivanou Spanlangovou a já s mojí tehdejší ženou Naďou jsme byli přesvědčeni, že se vrátíme. Ludvík Šváb váhal, ale když se dozvěděl, že aby mohl ve Francii dál vykonávat svoji práci psychiatra, potřeboval by novou maturitu a několik atestací, vzpomněl si, že má doma v lednici uzený jazyk – a že tedy rozhodně nemůže zůstat… Francouzi se na konci osmašedesátého roku usnesli, že pokud se český student zapíše na nějakou tamější fakultu humanitního zaměření, dostane dvousemestrální stipendium, a protože to pokrylo jak školné, tak kolej, byl by nesmysl, kdybychom odmítli. V Čechách nám ovšem přerušili studium jenom na rok.

Co jste dělal v Československu to desetiletí do vašeho druhého a definitivního odchodu v devětasedmdesátém roce?

Musel jsem znovu začít pracovat. A to na místě skladníka v tiskárně Dilie, kde byly ve sklepě uložené všechny hry: množily se jenom cyklostylem a do knihkupectví se nikdy nedostaly. Takže tam mě práce těšila. Jenže v létě 1971 se mi stal těžký úraz. Když jsme byli u Dvorských na chalupě na Lužnici, skočil jsem nešťastně do vody a rozdrtil si sedmý krční obratel – nebýt Standy, který mě okamžitě z vody vytáhl, už bych tam zůstal. Odvezli mě do nemocnice v Táboře, pak do Prahy na Bulovku, kde tu tříšť obratle vyndali a díky mé známosti s profesorem Starým mě převezli do Vojenské nemocnice ve Střešovicích na neurochirurgii profesora Kunce, kapacity světové úrovně. Jeden z jeho žáků, specialista právě na tyto případy, mě operoval. Vzali mi kus holenní kosti a zepředu vyztužili páteř – nevím, jak dopadly jiné jeho operace, ale ta moje dopadla fantasticky: až donedávna jsem se mohl normálně pohybovat, a dokonce se později ve Francii živit jako motorizovaný kurýr. A to žasli i sami chirurgové. Rehabilitace ovšem trvala víc než rok, takže jsem musel skončit se školou. Našel jsem pak místo druhého dramaturga v Redutě, kde jsem poznal Polívku, Turbu, Hybnera nebo Kroba. Po tři čtvrtě roce jsem ale neprošel čistkami. Vzali mě po nějakém čase na poloviční úvazek jako správce depozitáře do Orientálního ústavu Národní galerie na Zbraslavi. A po nocích jsem si přivydělával jako hlídač…

Takže jste měl co dělat. Ve Hřbetu knihy je víc než deset let vakuum, první oddíl uzavíráte 1969, druhý začíná až rokem 1981 – na psaní vám čas asi nezbýval.

Psal jsem tehdy málo, občas jsem si vedl deníky a taky předkládal. Jenže ve čtyřiasedmdesátém roce se mi stala další tragédie: moje první žena spáchala sebevraždu. Když ji po třech měsících našli utopenou ve Vltavě, měla u sebe v igelitu pečlivě zabalenou občanku a v ní lístek: „Já už v téhle zemi žít nemůžu, ztrácím tu identitu.“ Dal jsem to na její parte, které jsem rozeslal přátelům. Začala se o to ovšem zajímat Státní bezpečnost a já měl první obrovský průšvih. Najednou toho bylo na mě moc, vstoupil jsem na čtyři roky do psychoanalýzy: třikrát týdně po hodině. Pak přišla Charta 77, kterou jsem podepsal, a začali mne znovu vyslýchat – naštěstí mě nebili, protože se báli, že by mě zabili –, a když přišla v osmasedmdesátém roce akce Asanace, tedy možnost odejít z republiky, okamžitě jsem podal žádost. Načež mne začali přemlouvat, abych podepsal pro Francii spolupráci. Neudělal jsem to, ale zdrželi mě celý rok.

Za kým jste do Francie odejel?

Já jsem v Čechách, někdy ve čtyřiasedmdesátém roce, poznal svoji budoucí druhou ženu, Vlastu: přijela z Francie, kde žila od konce 60. let, načas do Prahy – ona sem mohla, protože si načerno vzala jednoho Francouze. Náhodou jsme se potkali a okamžitě se do sebe zamilovali. Mohla přijet vždycky jenom na půl roku. Pět let jsme si psali, než jsme na jaře 1979 konečně definitivně odjeli…

V Paříži jste dělal dvacet let kurýra na motorce, to muselo být únavné, ale taky vám to určitě přineslo dobrodružství, nějakou tu poezii v životě…

Kurýrní služba byla perná, ale nedocenitelná zkušenost. Navíc dobře placená. Koupil jsem od Tomáše Frýberta nějaký prskolet, přesvědčil je ve firmě, že znám Paříž – i když mi dlouho trvalo, než jsem objevil všechny jednosměrky –, a nastoupil. Zpočátku ze mě ostatní kluci měli srandu, ale časem jsem se dostal mezi elitu: a ta byla všech barev pleti, z centra i předměstí, často s dobrodružnou, nebo rovnou kriminální minulostí. Poznal jsem tiskárenské dělníky i velké novináře, dostal se do Národního shromáždění i do Prezidentského paláce, do mnoha fotografických agentur, ke kreslířům - a vždycky byl čas se chvíli dívat, dát si kafe nebo si s někým promluvit. A sranda byla, nejvíc s jazykem, který jsem uměl jen velmi špatně. V jednom velkém podniku v La Défense pracoval na vrátnici ukrutný blbec, který nás vždycky nutil sundat z hlavy helmu, což je pro kurýra cosi jako jeho odznak. Kluci mě před ním varovali, jenže já dělal, že mu nerozumím – a vyndal si umělé zuby… Před čtyřmi lety jsem ale musel ze zdravotních důvodů skončit.

Myšlenky na divadlo vás v cizině opustily?

Divadlo jsem v Paříži hodil za hlavu. Především kvůli svému fyzickému stavu. Mohl bych sice režírovat, hrát už ne, ale měl jsem ženu, dítě, práci. To nešlo.

A do Čech se vám zpátky nechce? Petr Král se loni natrvalo vrátil do Prahy…

Už jsme se s Vlastou v Paříži zabydleli, máme svůj byt, syna a řadu přátel. Já do Prahy jezdím rád, a jestliže budu soběstačný, koupil bych si tady malý nebytový prostor a na pár měsíců ročně sem jezdil - možná bych tu i víc psal. Ale definitivně se už přesunout nechci.

Finále vaší knížky je dost pochmurné: stesk, smutek, únava - píšete o cestě, která „nevede nikam“, o životě, z nějž „jste vyčerpaný“. Je v tom aspoň trocha nadsázky?

Divím se, že to z toho vyčítáte. Jistá melancholie a smutek tam jistě jsou, ale doufám že nepřevažují. Mělo to být spíš ironické. I když já skoro nemohu chodit, velmi špatně vidím, čtu jen s velkými obtížemi. Chátrání začalo už dávno, začal jsem stárnout o patnáct let dřív, než se sluší - a s tím souvisí taky impotence. A to je, pane, věřte mi, víc než k nasrání. Takže z některých věcí je mi skutečně smutno...

RADIM KOPÁČ

Foto Jarka Šnajberková