číslo 4 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

O psaní v časech nečtení

Rád bych se s vámi opět podělil o svou osobní zkušenost, o níž se říkává, že je nepřenosná. Kdo jiný než autor takovýchto podčárníků by však měl vydávat svědectví o opaku; pokusy přenést svou zkušenost ke čtenářům by měly být předmětem jeho úsilí, čímž samozřejmě nechci říci, že zrovna já to umím. Právě v tomto čase totiž více než kdy jindy kriticky nahlížím své vlastní psaní vůbec, neboť je také více než kdy jindy konfrontuji s psaním ostatních: ke svému vyvrcholení totiž spějí přijímací zkoušky na naši katedru a úkolem mým a mých kolegů je posuzovat (doslova) kilogramy literárních prací uchazečů o studium, z nichž snad všichni se chtějí jednou psaním takříkajíc živit. A tak se snad mohu svěřit s několika postřehy o lidech, kteří hodlají profesionálně psát v časech, o nichž se prorokuje, že v nich již téměř nebude čtenářů.

Je to podivná všehochuť. O oprávněnosti skeptických hlasů svědčí často úděsné gramatické povědomí čerstvých absolventů středních škol, a to i těch talentovanějších z nich, kteří dokáží myslit samostatně a úměrně tomu také mají co říci. Mnozí toho však mnoho ke sdělování nemají. Naivní studentky namnoze píší o prvních láskách, a z nich zákonitě plynoucích zklamáních, přičemž se jejich dílka žánrově ocitají někde mezi dívčím deníčkem a červenou knihovnou, včetně moralizátorských prostopravd. Z pokusů jejich jinošských vrstevníků je zase až příliš znát neprodyšnost a neživotnost ghetta počítačových her, v němž se dobrovolně ocitli. Obojí svědčí o triviálním, zúženém vidění světa, neobohaceném o lidské zkušenosti a prostém vší empatie k jejich skutečným bližním. A do třetice vší té „literární nepoužitelnosti“: mezi všemi těmi literárními bumbrlíčky se pravidelně objevují i lidé, kterým psaní jaksi zbylo, nahrazujíce jim samotný aktivní život, včetně toho nejlepšího, co přináší. Dávno již se pro takové vžil výraz grafomani; skrze jejich dílka mnohdy prosakují problémy, které by namísto pedagoga měl a mohl řešit spíše psycholog, ve smutnějších případech i psychiatr. Ve všech zmíněných kategoriích se též můžeme setkat s příklady poněkud „gerontofobického“ vidění, projevujícího se tím, že mladí autoři ve svých představách „odepisují“ bezmála každou postavu, starší třiceti let, jako vyvržence z aktivního života, opuštěného outsidera, prostě člověka venkoncem zbytečného. Nikde však není v oněch textech dovozeno, že právě my, v jejich očích nenapravitelně staří, míváme děti třeba zrovna v jejich věku, jež živíme, a vůbec děláme všelijaké nepopulární věci, kvůli kterým námi opovrhují či v lepším případě nad námi takto soucitně uvažují. Raději však opustím tento výčet negativních příkladů, ať tomuto názoru nakonec nedám vlastní skuhravostí za pravdu.

Jako ve všem všudy, i mezi oním literárním býlím vyrůstá samozřejmá naděje v originálním myšlení, vidění a snění oněch zbylých, talentovaných, kteří píší a posílají své texty jako svého druhu navštívenku, jíž nás zvou do světa zároveň skutečného i fabulovaného, kde ztělesněné dobro a zlo nepravděpodobně nezápolí jako v blboučkém dobrodružném filmu, ale kde je obojí samozřejmou součástí psychologického ustrojení každého z jejich hrdinů. Zároveň se z těchto textů leccos dozvíme o světě samotných autorů, tedy nejenom o povrchních (efektních, exhibicionistických a efemérních) generačních příznacích v bezmála „povinném“ pořadí drog, sexu a alkoholu, ale spíše o typických psychosociálních problémech mladých lidí, které o duchu doby vypoví více, než všechny reklamní šoty dohromady. Pro ty z nás, kteří navzdory slovům skeptiků budou ještě číst, bude tedy co číst. Nakonec snad i s rozlišením mezi „i“ a „ypsilonem“...