číslo 4 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
redaktor České televize

O ostrůvcích dobré vůle

Existují motivace, o kterých správní lidé nemluví, ale můžete je vyčíst z jejich jednání. Ve Francii pracuje víc než tisícovka associations, tedy sdružení. To slovo označuje nevládní organizace či hnutí, která vyvíjejí nejrůznější druhy dobročinných aktivit. Ta známější jsou dotována státem a vykonávají za stát různou sociální péči, na kterou on nestačí, nechce za ni nést zodpovědnost nebo na ni prostě nechce věnovat takové prostředky, jakých by bylo třeba k nápravě nejrůznějších sociálních křivd. „Štědře“ dotovat sdružení složená ze sociálně motivovaných občanů, ochotných konat dobré skutky bez nároku na plat, přijde stát laciněji.

Slušná řádka je i takových sdružení, která pomáhají hledat ubytování lidem bez střechy nad hlavou a domáhají se za ně jejich práv. Francie je totiž terre d‘asile, země útočiště, jak si sama říká, či spíš ještě donedávna říkala. O jedné z podobných organizací ale drtivá většina Francouzů - jak přiznávají deníky i televize - dodnes vůbec neslyšela. Je to sdružení, které si dalo název Děti Dona Quijota. O přílišné sebedůvěře členů tohoto hnutí ten název nesvědčí, ale i šlechetný, a přesto vysmívaný rytíř Don Quijote by jim dnes mohl ve skutečnosti úspěch závidět. Děti Dona Quijota totiž způsobily úctyhodnou vichřici v nejvyšších politických kruzích. A to pár měsíců před prezidentskými volbami.

Ale k věci: členové hnutí zakoupili dvě stovky malých stanů a postavili je podél pařížského kanálu svatého Martina. Ten vede od náměstí Bastily k Seině. Stany tam vyrostly už před Vánoci. A stojí tam ještě ve chvíli, kdy o nich na konci prvního lednového týdne píšu. Jsou tam proto, aby v nich lidé ochotní manifestačně podpořit věc bezdomovců mohli strávit noc či několik nocí a vlastním promrznutím demonstrovat, jak noc co noc promrznou v Paříži i jinde ve Francii desetitisíce bezdomovců. Není jich méně než osmdesát tisíc, říká vláda, ale odhad nevládních organizací hovoří až o sto padesáti tisících. Z nich drtivá většina neztratila střechu nad hlavou vlastní vinou.

Donkichotská idea, řeknete si možná. Jenomže měla nečekaný úspěch. Ty stany se zaplnily. Mediální ohlas byl takový, že i Česká televize přinesla o plátěných příbytcích Dětí Dona Quijota reportáže. A na ohlas, jaký akce měla ve francouzské televizi a tisku, byli nuceni zareagovat i politici, kteří už mnoho měsíců „ventilují“ nejrůznější problémy v předčasně odstartované kampani před prezidentskými volbami. Prezident republiky dokonce v novoročním projevu navrhl přijmout zákon, který by z nároku na střechu nad hlavou udělal vymahatelné právo. A premiér ho už připravuje!

Nejde mi ovšem o sliby politiků. Slova francouzských politiků adresovaná sociálně nejslabším bývají na přelomu roku o to vřelejší, oč nižší je teplota v ulicích. Je to už folklor. Ale folklor rozhodně není ve dnech nízkých teplot něco konkrétního dělat. Těch, kteří jsou k tomu ochotni, je ve Francii - zdánlivě tak netečné k problémům předměstí - stokrát víc než politiků a adeptů na světskou slávu. Děti Dona Quijota o tom podaly důkaz. Stany jsou už i v dalších francouzských městech. A ironií osudu si je oblíbili - pochopitelně! - také samotní bezdomovci. Úsměv, který to vzbuzuje, nemůže ale být moc veselý.

O jiné záslužné francouzské aktivitě, která však už má na rozdíl od „stanů“ dlouhou tradici, jsem už tuším kdysi psal. Jsou to restos du coeur. (Kantýny lásky by asi byl přiléhavější překlad než ten doslovný). Dnes jsou to většinou nikoli kantýny, ale střediska bezplatné distribuce potravin. Otevírají se každou zimu a letos k nim přibyla i centra distribuce kojeneckého a dětského ošacení pro ty nejchudší. Nefungují jen na základě důvěry k těm, co přicházejí. Ti se musejí prokázat dokladem o bydlišti v místě střediska a potvrzením o pobírání sociálních dávek. „Restos du coeur“ dostávají zboží - bezplatně - od bohatých obchodních řetězců. Pracují v nich dobrovolně a bez nároku na odměnu ti, kdo chtějí dělat dobré skutky. Já tam viděl hlavně starší čilé důchodkyně. A napsal jsem pak - tuším že také v tomto listu -, že tyto statečné důchodkyně brání Francii proti nebezpečí islamistického terorismu líp, než brání Ameriku armáda nasazená v Iráku. Mohl jsem to napsat proto, že před dveřmi restos du coeur jsem často viděl zástupy chudých žen v muslimských šátcích. Nedůvěřivě uhýbaly před kamerou České televize, ale s naprostou důvěrou a s vděčným úsměvem se obracely na stařenky, které s každou z nich hezky pohovořily. V těch frontách byli ovšem i muži snědých arabských tváří. A ani oni nevítali naši kameru, ovšem dali se klidně a přátelsky do řeči, když jsem jim řekl, proč a pro koho to obrazové svědectví o chudobě a milosrdenství natáčíme.

Nemyslím, že z ulic francouzských měst do dvou let zmizí bezdomovci, jak v reakci na počin Dětí Dona Quijota velkohubě slíbil prezidentský kandidát. Naopak myslím, že nezmizí taková sdružení a hnutí, která svou obětavostí vyvažují pokrytectví politické sféry a napravují sociální křivdy. Asi jich bude spíš přibývat. Bohužel hlavně proto, že jich bude stále víc zapotřebí, ale i proto, že bude dost lidí ochotných pracovat pro druhé.

A uvedu ještě jeden, úplně jiný příklad chvályhodné motivace lidského chování. Inspiroval mě článek z rakouské Die Presse. I když v tomto případě se neodvažuji přidat k substantivu motivace adjektivum nezištná. Zisk, pokud vznikl, mi tu ale není nijak protivný, neboť je víc než zasloužený.

O co jde? Jedna dánská zprostředkovatelna práce se specializuje na jedince se zvláštní schopností ke zpracovávání číselných dat. Takovými jedinci jsou autisté, lidé s narušenou schopností komunikace. Dotyčná firma jich má ve své kartotéce jedenatřicet a nabízí s úspěchem jejich práci podnikům, kterým může jejich schopnost pracovat s čísly být nějak užitečná. Služeb firmy už využili i tak renomovaní klienti jako pobočka Microsoftu a dánský telekomunikační koncern TDC. Šéf té dánské personalistické firmy říká: „Když někdo slyší slovo autismus, vytane mu na mysli porucha či nemoc. Když ho slyším já, vytane mi na mysli slovo příležitost. A když to slovo od mě slyší firma hledající odbornou pracovní sílu, vytane jí na mysli - laciný“. Ale z tohoto omylu ji šéf firmy raději předem vyvede. Garantuje svým autistům férové podmínky. Založil sice svou firmu na krajně riskantní myšlence, ale neměl přitom na mysli vykořisťování. Solidnost se mu vyplatila. Dnes už o něm vědí i v zahraničí, kam se chystá expandovat. Jeho odborníci, pracující například v oboru databank, se dopouštějí mnohem menšího procenta chyb než jejich zdraví kolegové.

Syn šéfa firmy je rovněž autista. Jeho poměr k takto postiženým lidem má tedy své logické odůvodnění, i když jeho podnik není založen na sociálním cítění majitele. Tři desítky smluvních zaměstnanců postižených autismem vědí, že se na jeho obchodní zdatnost mohou spolehnout. Protože je za ní rovný postoj dobrého člověka.