číslo 5 / 2007

Navštivte

Přitažlivý fenomén dekadence

Dle mé osobní zkušenosti se divácký ohlas výstavy s názvem V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 zdá být velmi příznivý, takže pražský Obecní dům ve spojení s nakladatelstvím Arbor vitae zřejmě učinili trefu do černého. A to doslova, neboť černá je převládající barvou instalačních panelů a zároveň většiny zastoupených děl, jistěže zároveň s oněmi zmíněnými „chorobnými“ barvami. Návštěvnický zájem o tuto barevnou, výrazovou i obsahovou ponurost je ovšem pochopitelný. Mnozí ze zde přítomných mladých lidí se s pocity svých vrstevníků před sto lety mohou snadno identifikovat, neboť právě citlivé mládí je k bolestnému, zdánlivě bezvýchodnému úniku před deprimující realitou vzhledem k lyrickému naladění duše nad jiné vstřícné. Jiní z návštěvníků pak v této evokaci atmosféry fin de siécle hledají a nalézají paralelu s dneškem, umělecký ohlas duchovně vyprahlé doby, charakterizované úpadkem hodnot a prudkého vzedmutí banality. A nikoli posledním důvodem hojné návštěvnosti je jistě i fakt, že po celá dlouhá desetiletí trvání společnosti, směřující neochvějně ke světlým zítřkům, a nadto dbalé „rasové čistoty“ českého umění, se nám o podobné výstavě, či jen o samostatných výstavních prezentacích některých ze zastoupených autorů (zejména českých Němců Richarda Teschnera a Augusta Brömseho) mohlo jenom zdát. Z hlediska dějin umění je sama dekadence ovšem stále nekodifikovaný termín, výstava se proto snaží přiblížit ji v širším kontextu; v takovémto „pokusném spojení“ se proto vedle jmen „pravověrných“ dekadentů Karla Hlaváčka či Josefa Váchala nezvykle ocitají i jména Alfonse Muchy, Jana Kavána či Jaroslava Panušky. Pod ono široké zastřešení se mohly rovněž vejít jak příklady rané tvorby Františka Kupky a Maxe Švabinského, tak dílo příslušníků druhé symbolistní generace, Františka Koblihy a Jana Konůpka. Ostatně samo jednotlivé dekadentní dílo je obtížně zařaditelné, a to nejen do příslušného směru, ale někdy i do celku tvorby jediného autora.

„Historicky prověřená“ je zato linie vedoucí od české dekadence nazpět k mysticky orientovanému romantismu, přes básníky E. A. Poea a Ch. Baudelairea, ale i skladatele Richarda Wagnera k filosofům Schopenhauerovi a Nitzscheovi. Později, především přičiněním J. K. Huysmanse se toto hnutí začalo z Paříže šířit do ostatních evropských kulturních center. Ostatně i proto se přelom 19. a 20. století jeví být z uměleckého hlediska obdobím neobyčejně inspirativním.

Předpokladem výstavy v autorském pojetí Otto M. Urbana byla výchozí teze, že dekadence vznikla propojením obsahových extrémů naturalismu a symbolismu, splynutím zdánlivého protikladu chorobnosti duše a vypjatosti ducha. Dekadenti - coby krajní křídlo symbolistického umění - jako první v historii umění důsledně odmítli závislost umělce na společnosti; navíc se svou tvorbou pokoušeli rušit jedno dobové tabu za druhým. Pohrdali běžnými morálními normami, v našem prostředí navíc i českým obrozeneckým mýtem, namísto nějž úspěšně nacházeli svá témata v minulosti, v antice, renesanci ale i v „temném středověku“. Oproti žádanému pozitivistickému pohledu hleděli na svět skrze skeptickou deziluzi a melancholickou únavu. Výtvarné dílo podle jejich představ mělo být výhradně projekcí autorových psychických procesů. Proto téměř s vědeckým zaujetím zkoumali mezní formy lidské psychiky, zajímali se o okultní vědy, halucinační stavy a experimenty s narkotiky.

Výstava je zajisté projevem uzavřené kapitoly dějin českého výtvarného umění. Zároveň však vypovídá o nadčasovém přínosu tohoto „směru mezi směry“, odvíjejícího se až do současnosti. Dekadence otevřela množství dosud neznámých témat, do té doby buď idealizovaných, či naopak tabuizovaných. Důrazem na vnitřní život, který chápala jako iniciační zdroj tvorby, ovlivnila i nástup modernistických idejí 20. století a svou nezávislostí a svobodou pomohla připravit půdu pro nástup evropské avantgardy. Výstavu v Obecním domě můžete navtívit do 18. února.

JAROSLAV VANČA

Foto repro