číslo 5 / 2007

Pořiďte si

Belvedér, Collegium Petrini a slepý antikvář

Úspěch profesora estetiky Umberta Eca v roli autora bestsellerů je silným pokušením pro obdobně erudované badatele a vysokoškolské pedagogy na celém světě. Nedávno se k nim připojil profesor klasické archeologie na Univerzitě Karlově Jan Bažant, který ke svým odborným studiím, zabývajícím se většinou vlivem antiky na výtvarné umění a českou kulturu, připojil první beletristický opus - Knihovnu, detektivní román vydaný v závěru uplynulého roku nakladatelstvím Paseka. Vrah z jeho románu má předsevzetí vydat knihu rozhovorů se svým přítelem (a obětí), která by upoutala veřejnost, a tak strhla pozornost na další knihu, na níž mu záleží víc. Kdo ví, zda obdobnou strategii nezvolil i sám autor, jemuž má v nejbližší době v Academii vyjít monografie Pražský Belvedér a zaalpská renesance. Já tedy po ní sáhnu určitě, protože jedním ze dvou základních „motivických copánků“, z nichž je Knihovna „spletena“ - a dlužno říci, že tím kvalitnějším - je příběh výstavby Belvedéru, včetně jeho ikonografie, a záhadné smrti jeho stavitele Paoly della Stella.

Motiv Belvedéru se do příběhu dostává tak, že stavební skvost zaalpské renesance je předmětem disertace historika Sebastiana Bergmanna, který hned v první kapitole umírá probodnut šípy - stejně jak onen svatý, jehož jméno nese. Tím druhým, fabulačně důsažnějším motivem - po němž je ostatně román pojmenován - je unikátní knihovna, „kompletní soubor knih vydaný v Čechách v 16. až 18. století“. Je to soubor soukromý, má nesmírnou cenu a právě on - respektive jeho využití - je příčinou zločinů, k nimž v příběhu dochází. Postavami onoho poněkud překonstruovaného příběhu jsou Sebastianova sestra, jeho přítel z mládí, jeho vysokoškolský učitel, policejní vyšetřovatel, stařičký slepý antikvář…

„Sebastiana fascinovaly velkolepé sny, které se lidé rozhodli zvěčnit. Znovu a znovu se snažili dát prchavým snům hmotnou podobu, aby mohly žít dál. Vtělovali je do obrazů, staveb, do čehokoliv, v bláhové naději, že tím přestanou být pouhými sny a stanou se skutečností,“ dočteme se na počátku knihy. Myslím, že obdobné fascinaci podléhá víceméně každý, kdo se hlouběji zabývá plody lidské kultury. Nepochybně i autor knihy. A přestože motivy a jednotlivé linie příběhu nesplétá příliš obratně, mohou čtenáře fascinovat nejen ony sny a vize, které svou „ikonografickou archeologií“ odkrývá ztělesněné v Belvedéru, ale i ty, jež snová sám: například Collegium Petrini, které podle vzoru ústavu vědeckého výzkumu v Princetonu založí v Praze ti, kteří onu ohromnou sbírku starých knih po všech dobrodružných peripetiích získají. Ostatně i fantasmagorické splétaní motivů této prózy může okouzlovat - zvlášť když se na konci vyjeví, že celý příběh je snad jen sněním slepého antikváře, kterému se v hlavě vše, co kdy přečetl, popletlo dohromady…

BRONISLAV PRAŽAN