číslo 5 / 2007

Jak to slyší

Oldřich Knitl, publicista

Na Nový rok odpoledne nám stanice ČRo 3 - Vltava nadělila premiéru hry kmenového rozhlasového autora Přemysla Ruta Profesor a slepice. Věřím, že nás bylo víc, kdo jsme se při jejím poslechu bavili. Sympatické naladění mohla vyvolávat zejména u těch posluchačů, kteří mají rádi grotesku - přehánění tak absurdní a za vlasy přitažené, že je až vtipné a smích nebo aspoň úsměv budící. Základem groteskní situace a následného veselí zde bylo to, že autor vzal doslova známé banální rčení „mít něco v malíčku“, tedy mít něco dokonale zvládnuto, být suverénem v daném oboru. Text byl stručný, dobře vystavěný, umění zkratky - zejména v závěru - využíval až na samou hranici.

Také nastudování si zaslouží uznání. Všechny role dobře obsazené, herecké výkony bez vady a kazu. Inscenace měla náležitý tvar, tempo i rytmus, použitá hudba tak říkajíc seděla. Zvláštní uznání si asi zaslouží Barbora Hrzánová. Přestože měla k dispozici jen několik replik, ba dalo by se říci kváků, vytvořila ve spolupráci s režisérkou Kofránkovou slepici neodolatelnou, charakterní a záměru inscenace zcela odpovídající.

Nicméně, vzdor všem těm atributům hodným chvály, mohly v posluchači už během poslechu, ale hlavně po něm, vyvstat určité rozpaky. Jedním z největších tajemství a současně půvabů umění je to, že vzdor všem krkolomostem či výlučnostem, s nimiž si navenek pohrává, musí uvnitř, kdesi v základu, nést něco, čemu se banálně říká životní pravda. Je to dokonce nezbytná podmínka pro to, aby to vnější - v našem případě groteskní vylomenina - mělo úspěch. Jinak, a neméně banálně řečeno, každý umělecký výtvor musí být o něčem.

O čem je Profesor a slepice, to se na první pohled zdá být jasné: když hloupá slepice sezobne malíček, který si nedopatřením při štípání dříví usekne učený profesor (obraz sám o sobě velmi zábavný), nastane malér. „V malíčku to má“ teď hloupá slepice a všichni chápeme - v tom je ta „životní pravda“ -, že jde o metaforu hloupých užvaněných sdělovacích prostředků plných radičů bez moudrosti a informací bez ladu a skladu, nebo ještě hůř - informací podávaných na slepičí způsob. To je jev důvěrně známý, den co den zažívaný. Situace se poněkud změní, položíme-li si otázku, o čem je profesor, tedy postava profesora. Sám autor o něm hned na začátku upřímně říká: „...je tak výjimečný, že je až nepravděpodobný, ba že jsme si ho museli vymyslet.“ Možná, že právě v tom vězí ta potíž. Posluchač si profesorovy nepravděpodobnosti samozřejmě okamžitě všimne, a protože jde o hlavní postavu, maně začne pátrat, co za tou nepravděpodobností vězí, kde že je „životní pravda“ dané figury. Osobně jsem se chvíli domníval, že jde o ztělesnění pro naši dobu tak příznačného kultu celebrit. V tom mi však hned něco nehrálo, cosi mi při tom bylo na štíru s „životní pravdou“. Typická dnešní celebrita přece není učený profesor - to spíš brankář, popový zpěvák, bavič, politik. Tak posluchač při nejlepší vůli skončí u poznání, že pan profesor tu v podstatě není pro nic jiného, než aby si usekl malíček. Což je na hlavní postavu trochu málo a což volky nevolky vyvolává pocit jisté konstruovanosti. Škoda. Ale kdoví, možná se mýlím, možná jsem přehlédl nebo naopak nedohlédl něco, co je jinému posluchači úplně jasné.