číslo 5 / 2007

Titulní rozhovor

František Listopad,
básník, esejista a režisér

Byl jste u zrodu novin, které sehrály důležitou roli v květnu 1945 a v prvních poválečných letech. Jak Mladá fronta vznikla?

Mladá fronta byla částí odboje. Noviny se připravovaly několik měsíců před koncem války. Atmosféru těch dní si dnes už asi nikdo neumí představit, a mně z paměti nevymizí. Vše vyvrcholilo obsazením německé tiskárny v Panské ulici v květnu 1945, kam nás asi pět nebo šest vniklo se zbraněmi v rukou. Stopadesátitisícový náklad prvních svobodných českých novin byl ihned rozebrán.

V Mladé frontě jste vedl kulturní rubriku.

Ten úkol mi připadl v rámci organizace, která pod vedením šéfredaktora Jaromíra Hořce začala noviny budovat. Byl jsem přesvědčený, že kultura si zaslouží význačné místo a prostor, zvlášť v dobách neklidných, nejistých a revolučních. A Mladá fronta jí ho tehdy také dávala, což dnes už v novinách neplatí. Kultura je ovšem něco tak výjimečného a důležitého jako chleba a sůl. Vše samozřejmě ideální nebylo, redakce byla pod silným politickým tlakem, a tak jsme někdy museli proplouvat mezi Skyllou a Charybdou, a to i na stránkách kulturní rubriky.

Byl jste jedním z těch, kteří si tehdy vysloužili označení „komunistická práčata“.

Byl to můj pozdější velký kamarád Pavel Tigrid, který nás tak nazval v jednom ze svých článků v poválečném pravicovém týdeníku Obzory. Mělo to znít negativně a ironicky, ale já jsem takové označení považoval spíš za humoristické. My jsme skutečně byli špatní komunisti. Před válkou - ačkoli jsem už tušil, že to, co je sovětské, není zcela v pořádku - jsme byli skoro všichni nalevo a blízko komunistické straně, aniž bychom vše přesně a do detailu chápali. Nebyli jsme tam, kde se politicky rozhodovalo, měli jsme jen ty praky. Je také úplně něco jiného, když je komunista u moci, a když tu moc nemá.

Po únoru 1948 jste zůstal v Paříži, v roce 1959 jste natrvalo přesídlil do Portugalska. Nebál jste se, že na „konci světa“ ztratíte češtinu?

Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Česky jsem nikdy nepřestal mluvit ani psát. Je to jazyk, který souvisí s minulostí, krajinou, barvami a vůněmi. Kdežto francouzština je jazyk rafinovaný, dobře se v něm přemýšlí a dají se jím snadně vyjádřit nesnadné věci. Ačkoli mi nečiní potíže psát prózu a eseje francouzsky nebo portugalsky, český verš nejsem schopen napsat jinak než česky. Vím, že zemřu jako český básník.

Je pro vás čeština jazykem vzpomínek?

Jsem proti stýskání. Při psaní českých veršů jsem se vždy vyhýbal tomu, aby mi stesk diktoval to, co tvořím. Bylo mi cizí psát žalozpěvy, chmuřit se. I proto jsem měl potíž mluvit s dalšími emigranty. To byli většinou samí stýskalové, kdežto já jsem žil spíš přítomností a díval se do budoucnosti.

Stýská se vám přesto po něčem?

Možná se mi to jen zdá, ale myslím, že se vytratila jakási laskavost a přívětivost světa. A dobré palačinky už také všude nekoupíte.

Než jste se usadil v Lisabonu, žil jste na severu Portugalska v Portu. V jakém vztahu jsou tato města?

To je Praha a Brno se vším všudy. Lisabon víc mluví, Porto víc koná. Styky a přátelství v Portu jsou stejně jako v Brně hlubší a upřímnější než v Lisabonu a Praze, kde kloužou víc po povrchu.

Většina textů ve vaší knize Chinatown s Rózou je datována v zimních měsících. Píšete raději v zimě?

V zimě je člověk víc doma, zdánlivě má víc času. V zimě přichází Nietzche. V létě pokračujete ve svých dobrodružstvích na ulicích, náměstích a v tramvajích. Léto člověka láká k tomu, aby nic nedělal. Ale já píšu i v létě. A v poslední době spěchám. I kvůli věku. Připravuji knihu básní z posledních pěti let. Vyjít by měly také mé staré prózy.

Jak se na svou ranou tvorbu díváte s odstupem desetiletí?

Když se některými z nich teď probírám a čtu je, připadá mi, jako bych to ani nebyl já, kdo to psal. Dokonce se mi to tu a tam líbí. Mnoho textů jsem také ztratil. Například román, který jsem napsal v osmnácti letech, což samo o sobě je troufalé. Jsem člověk ztracených rukopisů, a někdy je mi to líto. Objevil jsem ale zápisky, které jsem kdysi nazval Jsme. Jsou to texty, jež jsem psal ze dne na den v dobách odboje, tedy za okolností velmi těžkých, naprosto nerozumných, v situacích, kdy se člověk měl starat o to, aby přežil válku, a ne psát. Něco z toho do té knihy snad také zařadím.

Získaly si vás současné technologie jako počítač nebo e-mail?

Je škoda, že lidé už moc nepíší dopisy, e-mail ale všechno nespolkne. Já mám stále psací stroj z Mladé fronty. Velký kancelářský stroj jsem v redakci těsně před emigrací vyměnil za malý cestovní, a ten se mnou putoval z města do města až do Lisabonu. Mladé frontě ho dlužím dodnes.

V novinách jste začínal už v Praze, do různých peridodik píšete stále, pravidelně do portugalského literárního týdeníku Jornal de Letras. Jaké jsou dnes noviny?

Noviny zhrubly. Nejen jazykově, ale i způsobem, jakým informují. Český tisk tolik nesleduji, ale jsem čtenářem portugalských i francouzských novin - a kvalita se zhoršila všude.

Čím to?

Mám dojem, že je to konkurencí televize. Ta se přičiňuje, aby noviny nebyly důležité a významné, doslova jim podtrhává koberec pod nohama. Dnes můžete žít jen s televizí - a být zdánlivě informovaný. Způsob, jakým se noviny pokoušejí překonat nátlak televize, je špatný. Namísto, aby jinak formulovaly a zamýšlely se nad věcmi víc do hloubky, zjednodušují se. Noviny to dnes skutečně nemají jednoduché. Lidé nečtou. Nemají paměť.

Když jsem k vám jel, došlo na nábřeží Teja zřejmě k výluce tramvají. Čas schůzky se rychle blížil a já začal být nervózní. Podle pražského zvyku jsem každou chvíli vstupoval do kolejiště a tramvaj netrpělivě vyhlížel. Co mě zaujalo: byl jsem jediný. Ostatní čekající si v klidu četli nebo jen tak postávali, jako by ani nikam nechtěli jet. Středoevropan si nakonec vzal radši taxíka.

Čas je v Portugalsku jiný. Lidem neporoučí. Mně ano, protože jsem Čech. Dodnes jsem vždy velmi přesný, což je tady až neslušné. Portugalský čas je skutečně fenoménem. Je součástí zdejšího bytí, využíváte ho pro sebe, je váš. Nemusíte mít hodinky, všechno vždycky nějak dopadne. Lidé tu jsou trpěliví, nikam nespěchají. Ovšem Lisabon se v tomto směru poslední dobou civilizuje, a tak tu dnes už pár kunčaftů netrpělivosti a stresu můžete také potkat. Není ale možné žít dlouhodobě v civilizaci naprostého a hluchého spěchu. Je nutné najít nějakou novou rovnováhu mezi technologickou společností a člověkem jako jedincem.

Češi i Portugalci zažili v minulém století zkušenost s diktaturou. Jaká byla ta zdejší pravicová?

Salazarova diktatura byla diktaturou venkovského faráře. Salazar k ní dospěl, aniž by o to nějak usiloval, k moci ho dotlačily spíš okolnosti. Jako diktátor byl v mnoha ohledech méně kategorický. Lpěl na věcech hospodářských, chtěl vybudovat zemi víc agrární než průmyslovou. Obával se totiž proletariátu. Režim usiloval o kontrolu nad obyvatelstvem, ale vesměs se nezajímal o soukromé životy lidí. V tomto smyslu nebyl totalitní. Reakční byla diktatura z hlediska sociálního.

Jak se projevovala v kulturní oblasti?

Pokud jde o cenzuru v kultuře, ta existovala a měla svůj pevný řád. Lidé věděli, co mohou a co ne. Kupříkladu Salazarův ministr propagandy Antonio Ferro byl velkým přiznivcem avantgardního umění, které se tak rozvíjelo bez ohledu na panující režim. Ovšem třeba na území komunistické či marxistické ideologie mělo umění vstup zakázán. To samozřejmě nepřekvapí, ale režim byl citlivý i tam, kde nám to dnes připadá směšné, třeba v erotice. Tabu byla také sebevražda. V televizi, kde jsem tehdy pracoval, jsme tak nemohli vysílat nic, kde by někdo spáchal sebevraždu.

Jak se Portugalci vyrovnávají s dědictvím Salazarova režimu?

Ta éra nebyla nikdy definitivně uzavřena. Nikomu se ji uzavírat nechtělo. Fenomén času, o kterém jsme mluvili, je v Portugalsku spojený rovněž s osudem, s vírou, že to nejsme vždy my, kteří děláme své životy. I proto je portugalský svět ve srovnání se světem španělským nedramatický. Ti, kteří během Salazarova režimu emigrovali, cítili nutnost odejít ani ne tak z politických důvodů jako z důvodů ekonomických. Myslím, že někteří z nich dnes mají pro Salazara dokonce určité pochopení.

Přináší trpělivost Portugalcům růže?

Ne vždy. Je to země velmi diskrétní a dobře vychovaná. I lidé, kteří nemají školy, jsou zdvořilí a přirozeně elegantní. Na druhou stranu nemají příliš zájem o věci veřejné. Zrovna nyní se vláda pokouší dynamizovat skrytou energii portugalské společnosti. Za posledních třicet let se však Portugalsko bezesporu změnilo k nepoznání. Stále je to výborná škola pro sociology. Málokde můžete vidět tak zřetelně, jak se ve společnosti vrství vlivy a epochy.

Jste považován za vyslance české kultury v Portugalsku. Znají Portugalci českou kulturu?

Málo. Ženy dobře rozumějí Milanu Kunderovi, muži zas dramatikovi Václavu Havlovi. Populární je rovněž Haškův Švejk, kterého tu lidé chápou - pokud tedy lze Švejka opravdu pochopit. Sám jsem z české poezie přeložil některé věci, třeba Seiferta. Česká poezie je ale obtížně přeložitelná, natolik je dobrá. Dobrý zvuk má česká hudba. Třeba Martinů, Janáček či Suk. Ovšem hlubší povědomí o české kultuře má jen několik málo intelektuálů.

RENÉ KOČÍK

Foto ČTK - Michal Krumphanzl a archiv F. Listopada