číslo 6 / 2007

Navštivte

Ředitelé - zločin a trest na nový způsob

Na sklonku roku uvedlo Divadlo na zábradlí hru francouzského dramatika Daniela Besseho Ředitelé, která by nám možná ještě před pár lety mnoho neřekla. Je z citově sterilního prostředí vysokého managamentu, kde lidí s vysokým vzděláním a velkou odpovědností plní miliardové zakázky. Lze v takovém prostředí žít obyčejný život? Lze tady mít přátele? Čas pro rodinu? Podobný typ her se k nám dostal společně s kapitalismem, nadnárodními společnostmi a nejrůznějšími tréningy na budování image. Je symbolické, že taková hra vstupuje na jeviště Divadla Na zábradlí, které v 60. letech zažilo socialistickou variantu podobných her - ovšem v absurdním hávu - z pera Václava Havla (například Vyrozumění).

Pohled francouzského autora má samozřejmě také jistou absurdní nadsázku, ale je zajímavé sledovat, že se ve tvorbě charakterů nechal hodně inspirovat svým nejslavnějším rodákem - Moliérem. Celá hra je totiž jakousi velice hořkou komedií mravů, ne nepodobnou Tartuffovi (určitě tedy není náhodou, že před pár lety byla na Moliérovu cenu nominována celkem v šesti kategoriích).

Pozornost je věnována šestici manažerů špičkového zbrojařského podniku, kteří společně pracují na miliardové zahraniční zakázce. Současně mezi nimi probíhá konkurenční boj i snaha o navázání určitých přátelských vztahů. Jednotliví manažeři měli v originále jména stanic pařížského metra (do jisté míry naznačující též jejich hierarchii a důležitost), v českém překladu se upaltnily stanice metra pražského.

Na sterilně čistém pozadí, kde (jakoby spíše pro barevné ladění) se popíjejí azurově modré nápoje a mezi jednotlivými výstupy končícími zatmívačkou se s rachotem zabouchávají železné zasouvací dveře (scéna Martin Černý), se odehrávají jednotlivé promluvy. Stejně sterilní jako scéna a texty jsou i civilní dokonalé obleky všech zúčastněných, včetně rafinovaných sexy společenských šatů jediné ženy v managementu (kostýmy Kateřina Štefková). Šestice manažerů tedy v krátkých výstupech rozehrává dnešní pojetí viny a trestu, existenciální kolotoč zbytečných životů (pochopitelně za nezbytné účasti „investigativní“ novinářky, která se - nikoli úmyslně - podílí na tom, aby se venku nikdo nedozvěděl pravdu. Na vrcholu hierarchie stojí Vyšehrad (Miloslav Mejzlík), ďábelský a zároveň rozmarný nejvyšší šéf, který má dost chytrosti i otrlosti, aby stanul na vrcholu. Ale to mu překvapivě nebrání nakonec uvidět pravdu a všechny „viníky“ společně se sebou samým potrestat - tím, že je nadále třeba žít s vědomím viny. A jsou tu další typy, které při dobrém pozorovacím talentu rozeznáme v jakémkoli podniku: naiva, idealista, pracant Anděl (David Švehlík), který se nakonec stane obětí zlé pomluvy a skončí sebevraždou; snaživě kariéristický Hloubětín (Vladimír Marek), který dlouho úspěšně kličkuje, ale na vrchol se mu podaří dospět jen za cenu morálního ústupku; Florenc (Igor Chmela) věčný lovec žen, který marnotratně mrhá svým talentem, a protože je přímočarý bouřlivák, na vrchol se nikdy nedostane; Vltavská (Kristina Maděričová), solidní, ale ambiciózní stvoření, které se v jistých ohledech dokáže pro dobré postavení „překonat“ a příjemně využít své pozice jediné ženy ve hře. Tím, kdo uvádí celou tragédii do pohybu, je zcela nenápadný, poněkud zakomplexovaný, ale o to víc ambiciózní Můstek (Josef Polášek), který se dokáže chameleónsky měnit podle situace, svou nenápadností vzbuzovat neoprávněnou důvěru a štvát proti sobě lidi. Právě on je oní moliérovským Tartuffem zmíněným na počátku...

Hra samotná je tedy velice zajímavá, její překladatelka a zároveň režisérka Mária Záchenská ale společně s herci zcela nepřekonala pasti textu, takže inscenace byla občas zdlouhavá a nad humornou nadsázkou dominovala jistá stereotypnost (při druhé premiéře - pro mě naštěstí - zcela nefungovalo hromové zabouchávání dveří, a tak náhradní řešení zatmívaček přinejmenším nezpůsobilo bolesti hlavy). Inscenace se zřejmě nezařadí mezi vděčné divácké kusy, nicméně za vidění stojí.

JANA SOPROVÁ

Foto Divadlo Na zábradlí