číslo 6 / 2007

Rozhlas Plus

Rádio a lidé (3)
Seriál mapující osudy lidí a události spjaté s historií radiotechniky

Krok správným směrem

Mezi těmi, kdo pozorně sledoval Hertzovy pokusy s elektromagnetickými vlnami (TR č. 4/2007), byl i Alexander Stěpanovič Popov, profesor fyziky minového ústavu ruského námořnictva v Krondštatu. Od roku 1894 věnoval studiu elektromagnetických vln podobně jako Guglielmo Marconi a řada jiných badatelů každou volnou chvíli. Zatímco cílevědomý Marconi měl více obchodního ducha, Popov byl spíše vědec a učitel, zaměřený na elementární výzkum.

Alexander Popov se narodil roku 1859 ve vesnici Turinské Rudniky ve Sverdlovské oblasti jako syn kněze. Přírodní vědy mu učarovaly už v mládí. Otec mu zajistil dobré vzdělání v církevním semináři, později i studium fyziky a matematiky na univerzitě v Petrohradě. Po ukončení studia s vyznamenáním tam v roce 1882 začal Popov pracovat jako asistent v laboratoři. Kvůli špatným platovým podmínkám, které nestačily k uživení jeho rodiny, odešel učit do minového (torpédového) ústavu ruského námořnictva v Krondštatu. Vlastnoručně si zhotovil důmyslné přístroje a prováděl pokusy, pečlivě studoval práce Heinricha Hertze, Jamese Maxwella i jiných fyziků a matematiků.

Pokusy s kohererem

Objev kohereru je připisován francouzskému fyzikovi Eduardu Branlymu (1844–1940), který už roku 1890 zjistil značné snížení odporu kovových zrnek a prachu po dopadu vln elektromagnetického pole (z řádů desítek tisíc ohmů na jednotky ohmů). Tento jev trval i po ukončení přítomnosti elektromagnetického pole.

Na začátku jara roku 1895 si Popov v anglickém vědeckém časopise Electrician přečetl článek Olivera Lodgeho (1851–1940). Ten popisoval koherer a vlastnosti zrníček kovů, která se k sobě „spojila“ (koherovala) při dopadu elektromagnetických vln. Vědec zdokonalil detektor připojením samostatného klepátka, které poháněl hodinový strojek.

Popov pochopil, že Lodge popsal významný objev - na světě byl nový detektor elektromagnetických vln. Ruský fyzik ihned přistoupil k pokusům s kohererem. Chtěl ověřit, zda kovové piliny nebudou citlivějším detektorem (přijímačem) než Hertzův rezonátor.

Kovové piliny nasypal do skleněné trubičky, z konců trubičky vedl drátky k baterii a Lodgeho „mlčící” galvanoměr nahradil zvonkem. Potom zapnul Ruhmkorffův induktor a uvedl v činnost oscilátor. Elektromagnetické vlny vyvolané jiskrou spojily na dálku piliny v trubičce, ty začaly lépe vést elektrický proud a zvonek se rozezněl - neviditelné elektromagnetické vlny ohlásily svoji přítomnost. Zvonek však zvonil i po zániku elektromagnetického pole, piliny totiž zůstaly stále stlačeny a vedly trvale elektrický proud. Přístroj tedy signalizoval zbytečně, bylo třeba na trubičku klepnout, aby se kovové piliny „rozpojily“ a přestaly vést proud. Popov trubičku umístil blízko kladívka zvonku tak, aby kladívko kleplo při opačné výchylce i do skleněné trubičky s pilinami. Trubičku obalil gumou pro ochranu proti rozbití při úderu kladívkem zvonku. Pokud na trubičku působily elektromagnetické vlny, zvonek zvonil, po ukončení působení utichl. Teď detektor fungoval automaticky bez ručního oklepávání.

Popov vynesl přijímač na ulici do vzdálenosti osmdesáti metrů a zkusil příjem. Zvonek oznámil úspěšné zachycení vln. Pro zvýšení dosahu zkusil připojit k drátku čouhajícímu z trubičky s pilinami asi tři metry dlouhý drát, který uvázal volným koncem na strom. Dosah se rázem zvýšil na dvě stě metrů. Byl to krok správným směrem...

MIREK FIALA, vlad.fiala@quick.cz

(Pokračování v TR č. 8/2007)

Foto archiv