číslo 6 / 2007

Titulní rozhovor

Eva Emingerová, jazzová zpěvačka

Jak se přihodilo, že jste sportovní kariéru vyměnila za uměleckou?

K žádné výměně nedošlo. Hudba byla odjakživa přirozenou součástí mého života, stejně jako volejbal. Můj táta je renesanční člověk, vystudoval dvě vysoké školy, závodně dělal desetiboj, volejbal, skákal na lyžích, ale také už léta hraje na klarinet v jazzové kapele. Odmala jsem si s ním u klavíru zpívala, ve dvanácti jsem od něj dostala kytaru. Ale je pravda, že profesionálně jsem začala zpívat až v osmadvaceti letech, tedy dost pozdě.

Sportovní kariéra bývá poměrně krátká a její ukončení pro sportovce bolestné. Jak jste to vnímala vy?

Pro sportovce je třicítka věkem, kdy už musí začít myslet na zadní kolečka - málokdo se v průběhu své sportovní kariéry zabezpečí na celý život. Když se sportem skončíte, získáte úplně jiný pohled na svět. Není to vždycky veselé, spousta holek, které se mnou hrály, začaly po třiceti dělat sekretářky a ze života naplněného po okraj se jim stala trošku nuda. Člověk musí včas přemýšlet o své budoucnosti - jako Honza Železný, který sice závodil do čtyřiceti, ale už řadu let před ukončením kariéry pracoval na své pozici v Mezinárodním olympijském výboru. Já jsem vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu, abych po skončení aktivní sportovní dráhy mohla volejbal alespoň trénovat.

K tomu ovšem nedošlo…

Naštěstí přišla nabídka, která se neodmítá. V šestadvaceti jsem se s amatérskou kapelou Cotton Gang dostala do televize, kde si mě všimnul Ferdinand Havlík. Po čase mi zavolal, jestli bych nezkusila zpívat profesionálně. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsem přišla z porodnice s malou Aničkou, prvním z mých tří dětí.

To jste v tu chvíli měla myšlenky na hudbu?

Já jsem to brala tak, že si k muzice budu odskakovat za rozptýlením. Což vlastně platí dodnes.

Myslíte si, že jste ve sportu dosáhla úplného maxima? Na vrcholu jste se ocitla za minulého režimu, kdy sportovci mohli odcházet do špičkových zahraničních klubů až na sklonku kariéry. Kdybyste odešla po dvacítce, asi byste byla úspěšnější...

To nedokážu posoudit, my jsme považovaly za největší úspěch dostat se do reprezentace, protože reprezentační tým poměrně často jezdil do zahraničí. A podívat se ven, to byla obrovská motivace. Taky se mi povedlo zahraniční angažmá: hrála jsem rok nejvyšší západoněmeckou soutěž. Takže mě vlastně mrzí jen to, že jsem přišla o olympiádu v Los Angeles, kterou země východního bloku v roce 1984 bojkotovaly. Takže jsme místo do Ameriky jely do Moskvy na Hry dobré vůle...

Odnesla jste si ze sportu určité návyky nebo zkušenosti, které nyní využíváte na své zpěvácké dráze?

Určitě. Zvykla jsem si na bezprostřední kontakt s lidmi, naučila jsem se koncentrovat na to, co dělám. Díky sportu také vím, že se člověk musí umět vyhecovat, že musí mít energii a výdrž. A mohla bych pokračovat: většina sportovců má v sobě jistou dávku exhibicionismu, bez níž bych se jako zpěvačka neobešla. I když zrovna já jsem se jako volejbalistka dlouho styděla - představte si mladou holku, která se válí po palubovce v trenýrkách a z ochozů se na ni kouká deset tisíc Číňanů... To pro mě bylo možná horší, než když na mě letělo podání a já věděla, že nevyberu-li ho, projedeme zápas.

Vaší vůbec první kapelou byl soubor vašeho otce - dixieland Fakulty všeobecného lékařství. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste prvně předstoupila před publikum?

Když mi bylo osmnáct, táta mě vzal s sebou na koncert v Baráčnické rychtě a nabídnul mi, že si tam můžu zazpívat jednu písničku. Pamatuju se, že jsem vyšla na pódium a byla hrozně zaskočená, protože mě oslnily reflektory a já vůbec neviděla na lidi v sále. Ale když jsem dozpívala, ozval se velký potlesk. Od té doby jsem dělila svůj život na sport a muziku.

Vedle zpívání se Swing Bandem Ferdinanda Havlíka jste v průběhu devadesátých let vystupovala s řadou stylově odlišných souborů - zmiňme vaše angažmá v Originálním pražském synkopickém orchestru nebo v Classic Jazz Collegiu. Dnes zase střídáte dixieland s latinou, koncertujete i s tanečním orchestrem… Jak je obtížné takto „přeskakovat“ ze souboru do souboru, být v dobrém smyslu slova univerzální zpěvačkou?

Už ve volejbale jsem platila za univerzální hráčku, takže mi to zvláštní problém nečiní. Nikdy mě nebavilo dělat jen jednu činnost, přišlo by mi to monotónní. Líbí se mi spousta muziky a proto zpívám s řadou skupin, v současné době je jich asi dvanáct. Jasně, někdy je to trošku na obtíž - když přijedu ze zájezdu se Steamboat Stompers, kde dva týdny sketuju, chvilku to trvá, než můžu jít zpívat latinu. Řeším to tak, že si doma pouštím tu muziku, kterou do sebe potřebuju znovu nasát. A ona se ke mně zase vrátí. Myslím, že v té univerzálnosti je moje síla. Když jsem byla v prosinci v Americe na jednom jazzovém festivalu, hrálo tam v průběhu několika dnů asi třicet kapel a já zpívala se sedmi z nich - prakticky bez zkoušení, absolutní improvizace...

Co to bylo za festival?

Celý název je San Diego Thanksgiving Dixieland Jazz Festival a je to už tradiční akce. Předloni jsme tam hráli se Steamboat Stompers a loni mě pozvali jako sólistku. Byla jsem tam trochu za exota, jako jediná sólová zpěvačka jsem měla třeba i čtyři vystoupení za den s různými kapelami. Zvlášť si považuju koncertu s The Bonita Jazz Bandem, v němž hostoval jeden z nejlepších mandolinistů světa Radim Zenkl, Čech, který od roku 1989 žije v Americe. To byl velmi příjemný zážitek. Mimo pódium jsem se v Americe setkala ještě s jiným Čechoameričanem slavného jména - se synem swingové legendy Arnošta Kavky. Mimochodem, je to reprezentant Spojených států v nohejbale...

Dá se festival v San Diegu srovnat s jazzovými přehlídkami konanými v České republice - co se týče technického zabezpečení, atmosféry koncertů, zájmu veřejnosti?

Srovnávat se moc nedá. Na festival v San Diegu přišlo v průběhu těch pěti dnů šest tisíc lidí. Kolik by jich asi přišlo v Čechách... A že se jazz v Americe narodil, bylo poznat i z reakcí publika. Pozorně poslouchá, dokáže vás ocenit, po koncertě prodáte spoustu desek. V Česku si lidi na koncertech cédéčka moc nekupují, protože na ně nemají peníze. V Americe se mě ptali, kolik jsem natočila cédéček a jestli je mám s sebou. A pak si často koupili všechny. Taky organizačně byl festival skvěle zvládnutý. Bydleli jsme v tom nejmodernějším hotelu ve městě, všude kolem bazény s vířivkami... Nemůžu si stěžovat.

Když už jsme u toho srovnávání... Zpívala jste prakticky v celé Evropě, máte zkušenosti z Ameriky. Kde je podle vás nejlepší jazzové publikum?

Záleží na tom, s jakou kapelou hrajete. V některých zemích mají rádi určitý styl hudby, třeba v Německu skvěle reagují na dixieland. Ale obecně jsou lidi výborní ve Španělsku, dobré zkušenosti mám taky s publikem v Dánsku.

Na sklonku minulého roku jste vydala už své čtvrté sólové album Colors Of My Life. Oproti předchozím nahrávkám jsou na něm i skladby s českými texty. Jak jste se dostala ke spolupráci s jejich autorkou, Ester Kočičkovou?

Kamarád mě jednou vzal na její koncert a po něm jsme se daly s Ester do řeči. Zmínila jsem se, že zpívám jen anglicky a že mě mrzí, když mi lidi v Česku nerozumí. A Ester mi nabídla pár svých textů na jazzové standardy, že prý ty skladby ráda poslouchá, a tak si je pro radost otextovala. Čtyři z nich jsem rovnou nazpívala na novou desku. Myslím, že se ty písničky povedly. Lidí, kteří dokážou napsat hezký český text na jazzovou skladbu, je hrozně málo. A když narazíte na někoho, kdo to umí a navíc se do vás dokáže vcítit, je to radost. Ester je krásně praštěná a velmi chytrá ženská.

Vaše nové album obsahuje jazzové standardy hvězdných autorů - Ellingtona, Gershwina, Portera. Ty písně byly mnohokrát interpretovány. Snažila jste se o to, aby vaše podání bylo jiné než ty mnohdy legendární verze, nebo jste postupovala čistě intuitivně?

Jako zpěvačka vycházím z aranží, které na mé nové desce dělali Matěj Benko a Peter Binder. Pozměnili ty evergreeny rytmicky, melodicky, některé skladby jsou hodně upravené - třeba Gershwinovu The Man I Love možná lidi ani nepoznají. Můj zpěv byl po všech těch úpravách už spíše intuitivní, snažila jsem se zkombinovat to, jak píseň připravili aranžéři, s tím, jak se to líbí mě.

Máte mezi svými jazzovými kolegy nějaké oblíbence, jejichž tvorba vás nabíjí, k níž se opakovaně vracíte?

Od dětství mám ráda zpívaný jazz. Dodnes ráda poslouchám Ellu Fitzgeraldovou, z jejích nahrávek na mě dýchá ten obrovský talent, který měla. Talent zpívat úplně volně, netlačit na výraz, improvizovat. Ten její sametový hlas mě vždycky pohladí. Ale poslouchám i současné interprety. Třeba na Slánských jazzových dnech jsem byla nadšená z Kurta Ellinga, to je velký jazzový zpěvák, navíc skvělý šoumen. Používá hlas jako hudební nástroj, což byl vždycky můj sen. A z ženských se mi líbí Stancey Kentová, ta zase zpívá hodně jemně.

Oproti svým kolegyním, a nemyslím jen ty z jazzového prostředí, působíte jako rodinný typ. Žijete ve spořádaném manželství, máte tři děti, nestavíte kariéru na první místo... V dnešním světě to působí překvapivě...

Pro mě byly děti vždycky rozhodující. Myslím, že náplní života každé ženy je mít mláďata, především to by pro ni mělo být štěstím. Já osobně čerpám energii hlavně z toho, že mám doma tak silné zázemí a tři krásné děti. A tu energii pak můžu předávat dál - na koncertech, na deskách. V tém případě asi hrálo roli také to, že jsem si splnila svůj životní cíl už velmi brzy - tím volejbalem. Pak už jsem chtěla hlavně děti a v průběhu šesti let jsem porodila tři. Ferda Havlík si ze mě jeden čas dělal legraci, že mou image je být pořád těhotná.

Mezi sportem a uměním se pohybuje i váš manžel, sochař, řezbář, ale také kanoista a trenér Tomáš Dostál, známý pod vodáckou přezdívkou Bosambo. Nezávidíte mu, že je stále ještě aktivním sportovcem?

Ale já si taky dodnes chodím zahrát volejbal... Bosambo sice stále závodí za seniory, ale především dělá venkovní dřevěné sochy a taky sochy z čirého ledu a z písku. Je to jediný člověk v Česku, který dokáže vytvořit průhledný led. Jezdí hodně do zahraničí na sympozia, při nichž s kolegy vytvářejí různé objekty. Mnohdy na určité téma: nedávno dělali ledový betlém. Čtrnáct dnů byli zavření v takových neprodyšných stanech a v minus deseti sochali. Když jsme se kdysi na Fakultě tělesné výchovy a sportu poznali, opravdu jsme netušili, čím se nakonec budeme živit.

A dá se v Čechách jazzem uživit?

Peníze vyděláte na nějaké velké společenské akci, rautu a podobně, kde vás sice lidi moc neposlouchají, ale za vystoupení dostanete slušně zaplaceno. Pozorné a vděčné publikum je spíš v klubech a na festivalech, kde ale často hrajete za pár stovek. V takové kombinaci můžete mít z muziky dobrý pocit, a navíc se uživíte. A taky si díky jazzu můžete dopřát: pár let už zpívám s kapelou Crazy Boys, jejímiž členy mohou být jen lyžaři. Jezdíme hrát do Rakouska, do hor. Celý den lyžujeme, pak se přemístíme do hotelu, dáme si bazén a saunu a večer v tom hotelu koncertujeme.

Kdyby některé z vašich dětí stálo v určitém okamžiku před rozhodnutím, zda se naplno věnovat buď sportu nebo muzice, co byste mu poradila?

Ať se rozhodnou samy… Já se můžu jen snažit, aby měly na výběr. Máma s tátou to se mnou dělali taky tak, vedli mě ke sportu i k muzice, ale k ničemu mě nenutili. Myslím, že tak je to správně.

MILAN ŠEFL

Foto Jarka Šnajberková