číslo 6 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Máte už svou značku?

Svět se nedělí na řidiče a chodce, na bílé a barevné nebo dokonce na bohaté a chudé, ale na značkované a neznačkované. Někteří lidé trvají na tom, že se musí označkovat, nosit značkové prádlo, značkové boty, parfémovat se značkovými parfémy, a jiní ne. Chudáci značkovaní, protože jejich obsese mít značky je stojí spoustu peněz! Značkový oblek někdy padesát tisíc i více, značkové auto několik milionů. Jejich život je těžký, neboť otročí svým značkám. Všimněte si, že jsem nepoužil zatím ani jednou název žádné značky. To je další znamení světa značek: nazývat je pravým jménem lze jen za peníze. Majitelé značek, kteří ovládají byznys a tím pádem celou zeměkouli, platí sami hodně za to, aby se jejich značky objevovaly tam, kde se mají objevovat. To je jejich vlastní značka - dodržovat pravidla v užívání a rozšiřování značek. Takto se otrocky, ale dobrovolně značkují značkami vysoké důležitosti. Směrem nahoru jich ubývá, ale jsou to ti největší otroci značek. Někde docela nahoře musí být několik málo vyvolených, kteří určují, jak náš život se značkami bude probíhat. A nad nimi snad už jen dva nebo jeden!? Chtěli byste ho znát? Neukáže se. Nedá se poznat. To je ale záhada!

Dávno už víme, že tuto společnost neřídí ani ideologie, ani velmoci a už vůbec ne žádné demokratické orgány, tyto iluze jsme ztratili a ze dne na den se ocitli ve světě značek. V roce 1989, když padla železná opona, dostali jsme také šanci označkovat se. Stejnou možnost pak dostaly další národy a země, například Rusko. Spisovatel Solženicyn o tom nedávno v jednom rozhovoru řekl: „Předtím, než mohlo dojít k morálnímu i ekonomickému ozdravení národa, získaly nadvládu temné síly - ti nejbezcharakternější zloději se obohatili při neomezeném plundrování majetku celého národa, kvůli čemuž se v celém národě zakotvily principy cynismu a došlo k obecnému rozšíření morálního úpadku.“

Tuším, koho Solženicyn míní označením „temné síly“. Jsou to značkaři. Jejich moc je neomezená, jsou všude. Kdybych měl vybrat z obrázků loňského roku ten nejkřiklavější a zároveň nejběžnější, vybral bych tento: do tržnice se stánky a nejrůznějším zbožím vtrhne policie, ulamuje zámky a vítězoslavně zabavuje, co najde. Rozpačití Asiaté postávají opodál nebo utekli schovat se do blízkého křoví. Drtičky drtí zvukové nosiče s falešnými značkami, v plamenech se pálí šatstvo s neprávem našitými značkami. Značky se kroutí v ohni, jsou napohled k nerozeznání od pravých. Podivná reflexe našich dnů mi nevím proč připomíná pálení obilí z důvodů odvrácení hospodářské krize. I tady jde o nějakou krizi, ještě nevíme jakou.

Znovu si přehrávám tyto záběry, když stojím na zastávce autobusu. Vedle mě stojí dva Vietnamci a čekají na spoj, o kus dál je vedle trafiky vietnamský stánek se zeleninou. Kolem projíždějí auta a v každém třetím (počítal jsem to deset minut) sedí Vietnamec nebo Číňan. Je to snad ten důvod? Že se tu přemnožili Asiaté? Rozhodně ne, vím to. Značkařům Asiaté nevadí. Sami je využívají tak, že stěhují své továrny k nim, protože jim Asiaté levněji otročí. Slyšel jsem, že nejvíc vydělávají na tom, že asijské děti našívají jejich značky na značkové panenky, které se pak prodávají draze po celém světě.

Označkovat se může svobodně každý. Vždycky máte možnost dělat kariéru a stát se nositelem nejdražší značky nejvyšší kvality. Značkaři jsou však ještě rafinovanější, než by se mohlo zdát. Vymysleli spoustu levnějších a ještě levnějších značek pro všechny, masové rozšíření značek ovládá trh a každou domácnost, módu i šoubyznys. I ten nejchudší člověk dostane značku. Kdyby na ni neměl, banky (skvělých značek) mu na ni půjčí, i bez ručitele.

Čas od času, když se ráno probudím, nevím, jestli jsem na správném místě. Jestli to, co je kolem, ještě poznávám. Podobně se vedlo Mauglímu, když se probudil, to jest začal přemýšlet jako člověk, ve světě zvířat. Zkoušel s nimi komunikovat, ale nerozuměli mu. Měl těžkou depresi, že svět kolem něho je asi jiný, než by měl být. O tom Kipling ovšem nepíše, o frustracích tohoto druhu. Je to snad jiný druh, který tu žije kolem? Co když už lidé zmizeli? ptám se po ránu a netroufám si to říci nahlas. Nebudu přece vytrubovat do světa věci, za které se běžně zavírá do blázince!

Myšlenka, že lidé už zmizeli a kolem nás žijí jen nějací značkaři, není však tak úplně bláznivá. Hermann Hesse vkládá v jedné své knize hrdinovi do úst tato slova: „Nebudete přece všecky ty dvounožce, co pobíhají po ulicích, považovat za lidi jen proto, že chodí zpříma a vyvést mláďata jim trvá devět měsíců? Přece musíte vidět, kolik z nich jsou ryby nebo ovce, červi nebo andělé, jaká spousta z nich jsou mravenci a co včel!“ Hesse ještě neznal tak dobře značkaře jako my. V rozhovoru s jistým rabínem jsem zase četl odpověď na otázku, zda se lidstvo zničí a vyhyne: myslím, že nevyhyne, řekl, zůstane tady ještě nějakou dobu, ale jako úplně zhlouplý a zdegenerovaný druh. To už nebudou lidé.

Tento problém, zda tu ještě žijí lidé nebo už ne, mě pronásleduje při každé příležitosti. Byla by to odpověď na otázku, proč ten řidič pohodí v lese přejetého zraněného chlapce. Proč děti bijí učitele, proč se výchova už míjí účinkem, proč žádné opatření na záchranu lidskosti nefunguje. Platí jenom represe. Když však promluvíte k lidské duši, odezva se většinou nedostaví. Poslouchal jsem v televizi kardinála Vlka, jak hovoří o lásce a soucitu. Na lásku a soucit lze jak známo apelovat jen v lidské společnosti. Proč tento apel zní v televizi tak podivně?

Dříve se říkalo: v každém člověku je kus duchovní bytosti, božská jiskra. Je načase si říct, že už tomu tak není. Kus duchovní bytosti je jenom v těch, kteří se sami ptají: Je ve mně ještě kus duchovní bytosti? Ti ostatní se neptají. Tak jednoduché je to rozlišení!

Dejte si pozor na značkaře!