číslo 7 / 2007

Dívejte se

Jak se cítí arabský přistěhovalec v Evropě

Čtvrtek 15. února, ČT 2, 21.45

Přesuny lidí napříč rozdílnými civilizačními okruhy vzbuzují obavy: starousedlíci s nedůvěrou pohlížejí na přistěhovalce s odlišnou vírou, zvyky, hodnotami i mentalitou, kteří málokdy dokáží plnohodnotně vrůst do většinové společnosti. Důvody imigrace jsou zpravidla ekonomické, cizinci hledají jen lepší existenční podmínky. To vše zobrazuje francouzský snímek Voltairova chyba, který natočil tuniský režisér Abdel Kechiche - zcela pomíjí politické kontexty, byť by z nich zajisté mohl ledasco vytěžit, avšak přesně zachycuje, jak se cítí v podstatě bezprávný člověk, odkázaný na libovůli úřadů.

Ačkoli Jallel (Sami Bouajila) pochází z Tuniska, vydává se za Alžířana. Správně předpokládá, že s takovým původem „zaboduje“, neboť vzpomínky na alžírskou válku jsou stále živé. A také si je vědom, jak důležité je před imigračními úředníky papouškovat žádoucí proklamace - že Francie je kolébkou rovnosti, svornosti a bratrství, že je vlastí jakéhosi Voltaira. Jallelovy začátky ve Francii jsou ovšem těžké: režisér bez iluzí líčí, jak jsou přistěhovalci vykořenění, jak se uzavírají do dobrovolných ghett. Nahlíží do jejich příbytků, sleduje, jak pracují načerno a v nedůstojných podmínkách. Rodilé Francouze spatří nanejvýš v metru, na trhu nebo v restauracích.

Pokud se Jallel seznámí s někým domácím, rozhodně to nejsou důstojní měšťané. Má štěstí na podobně ztracené outsidery, stejně jako on hledající své uplatnění. Poznává nahořklou chuť lásky, překvapen, že si dívka zřetelně nymfomanských rysů (Elodie Bouchezová) vybrala právě jeho. Bude muset překonat hodně předsudků z jedné i druhé strany, vnikat do evropských zvyků, pro něho leckdy přinejmenším podivných. A stále neodbytněji se před ním vynořuje otázka, jaká bude cena za pobyt ve Francii. Je velkou předností Voltairovy chyby, že se dívá na svět bez výraznějších melodramatických prvků, že se vyhýbá laciné skandalizaci i jednostranně zaujatým pohledům. Plyne s reportážní nenuceností, jistě i zásluhou spontánního, plně uvěřitelného hereckého ztvárnění. Dokládá, nakolik Francie umožňuje africkým režisérům vytvářet pod francouzskou vlajkou ne vždy lichotivé průhledy na složité soužití přistěhovalců s jejich novým domovem.

(jš)

 Foto archiv