číslo 7 / 2007

Nalaďte si

Cizinec jako všude jinde

Od pondělí 12. února, Český rozhlas 3 - Vltava, vždy od 11.30

Najít pražský byt sochaře Jana Koblasy blízko Betlémské kaple bylo snadné. Když jsem zazvonila, zarachotil klíč a Jan Koblasa se zhmotnil, jakoby vypadl ze svých deníků a básní, otištěných fotografií. Milý a pozorný, ve své mohutnosti podivně křehký. Kvůli rozhlasovým Osudům chtěl zůstat v Praze přes víkend, ale nebylo třeba, všechno, co jsme měli, jsme si řekli během osmi hodin, s přestávkou na oběd u Číňanů a závěrečných doušků whisky. Takže ráno mohl pokračovat do Hamburku, kde léta žije a pracuje a odkud vyráží do lomu pro kámen, na výstavy a sympozia, ale i na milovanou Ibizu.

Jindy nemluvný a „přísný pan profesor“, jak o sobě Jan Koblasa prohlásil, byl na rozhovor skvěle připraven a z našeho natáčení by býval mohl vzniknout i desetidílný cyklus. Úzký stůl, dvě strohé židle a intimita společného mikrofonu i skromného bytu se všemi legendárními sochami z Koblasova raného mládí. Co chtěl, to nám řekl, to oživil ve vzpomínkách na šťastné dětství v Táboře, na tatínkovo muzikantství a dědečka pekaře, maminčinu knihovnu a politickou nepřizpůsobivost, na katolický skaut i gymnaziální léta v Teplicích. Na zázrak se sochařskou hlínou, který rozhodl o jeho profesi navždy. Na přátele v Praze - Medka, Nepraše, Dlouhého, Komorouse, Havla, Linhartovou, na Šmidří dechovku, na „nechuť ke všemu optimismu a hlučnému pochodování strany“, na konformní profesory AVU, na tíhu a beznaděj doby i na obě Konfrontace, pověstné výstavy ze začátku 60. let. Na objev dřeva i kamene. Na první pozvání do ciziny, na výslechy i cesty do svobodného světa na sklonku 60. let. Na samotu v Miláně v srpnu 1968 a nalezené jistoty v Kielu, na dvouletou cestovní dovolenou a stěhování do Hamburku. Na své studenty i trpké návraty do Čech v roce 1990. Na instalace svých soch v parcích. Na dnes všude přítomný populismus. Na umění, které „dlí zcela bez výhrady na straně ducha“. Na „těžké město Prahu a úděl cizince jako všude jinde“.

Natočeno, dopito, domluveno - vyšlápla jsem do prosincové Prahy roku 2006, s podivem, kde se najednou vzalo těch čtyřicet let navíc.

RENÁTA SPISAROVÁ

Foto archiv