číslo 7 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Divili se, že ještě žiju a mám zuby

Od malinka si přála žít mezi indiány a tak po revoluci navštívila Peru. Prvně s horolezci jako turistka, pak jako průvodkyně a nakonec požádala na peruánské ambasádě, zda by mohla učit na nějaké indiánské základní škole v horách. Překvapivě rychle, během čtrnácti dní, dostala umístěnku do vesničky Pucamarca. Za dva měsíce nato tam odjela a nastoupila do školy jako dobrovolná učitelka, což znamená, že si celý pobyt hradila ze svých úspor. V Pucamarce učila Olga Vilímková rok a od té doby se do Peru neustále vrací. Mezi indiány se cítí dobře, líbí se jí jednodušší život a blízký vztah k přírodě, jak prozradila při své návštěvě v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Jak vás indiáni přijali jako učitelku?
Ze začátku byl mezi námi trochu ostych, ale přesto byli lidé nadšení, že mají učitelku s barevnýma očima a bílou pletí, na kterou hlavně ženy neustále sahaly. Když jsem řekla, že je mi čtyřicet let, divili se, že ještě žiju a mám zuby. Kontakt byl tedy od začátku hodně osobní. Dobré bylo, že jsem bydlela v jedné rodině a chodila jsem do potoka pro vodu jako všichni ostatní, jedla jsem s nimi brambory a tak podobně. Brzy mi začali říkat „profesorita“, což je zdrobnělina učitelky. Děti mě hned opečovávaly, ptaly se, jestli jsem jedla a zda jsem teple oblečená; ženy zase chodily, chtěly se dozvědět různé rady a zvaly mě k sobě na návštěvy. Vznikla mezi námi taková láska.

Setkala jste se i přesto s nějakou překážkou nebo nedorozuměním?
Musím říci, že moc ne, ale byl tam například problém s alkoholismem, protože v sobotu se muži často opijí a pak bijí děti a ženy. Ostře jsem to kritizovala a oni mi to vytýkali, protože žena na veřejnosti nemluví, natož aby kritizovala muže. Drobný problém jsem měla i se systémem školství, s chováním jiných učitelů, také trochu s církví, protože jsem učila o tom, že jsou různé cesty k bohu, například i ta přírodní indiánská, takže to mezi mnou a církví trochu skřípalo. V podstatě jsem ale neměla žádný vážný problém, byla jsem zdravá a dostalo se mi podpory ze všech stran.

Jak vypadalo vaše vyučování v Peru?
Učila jsem děti různého věku od čtvrté do šesté třídy v jedné místnosti, takže jsem s nimi pracovala ve skupinách. Vyučovala jsem všechny předměty v jejich jazyce kečua a také ve španělštině, což je pro ně vlastně cizí jazyk. Musela jsem se tedy sama hodně učit a připravovat na hodiny. Příjemné bylo, že tamní děti běhaly do školy s radostí a skákaly mi kolem krku šťastné, že se dozvědí zase něco nového. I rodiče byli rádi, že jejich děti chodí do školy. Děti jim doma vyprávěly, co se dělo ve škole a dospělí pak za mnou odpoledne chodili a ptali se na další věci. Tak jsem jim nabídla, že můžou navštěvovat školu navečer, když se setmí a oni se vrátí domů z polí. Otcové opravdu chodili a já jsem jim vyprávěla to, co jsme s dětmi ten den probírali ve škole.

Byla jste něčím opravdu hodně překvapená?
Velkou bídou. Nikdy mě nenapadlo, že by tam mohla být taková chudoba. V tamních podmínkách je všechno těžké, protože lidé žijí vysoko v horách. Pucamarca je sice necelých čtyři tisíce metrů nad mořem, ale v jiných pastýřských vesničkách žijí lidé klidně čtyři a půl tisíce vysoko a tam je opravdu velká zima, fouká tam ledový vítr a mrzne. Aby se urodily brambory, je potřeba věnovat jim hodně moc práce. Lidé tam nemají nic, co si sami nevypěstují. Je to tedy každodenní boj o přežití. Dřív jsem si to nedokázala představit a vlastně ani dnes to pořádně neumím, protože jsem nikdy neměla hlad a moje dcera také ne. Strava v indiánské vesnici je opravdu velmi jednoduchá a rodiče často večer uhasí oheň, aby děti neviděly, že brambory jsou plné červů. Všem je jasné, že nic jiného k jídlu mít nebudou. Rodiče by rádi dali svým dětem něco lepšího, ale nic tam není.

Jak jste se cítila, když jste se po roce vrátila do Prahy?
Měla jsem kulturní šok: přijela jsem před Vánocemi, když vrcholila nákupní horečka, hluk a shon, lidé utráceli jako šílení a kupovali samé zbytečnosti. Vrátila jsem se z hor, kde fouká vítr a je tam hlad. Byl to tak obrovský rozdíl, že jsem prostě nevycházela z bytu a několik týdnů jsem si nemohla zvyknout. Reakcí na to všechno bylo, že jsem posléze založila nadační fond Inka, který pomáhá indiánským dětem.

Jakým způsobem peruánským dětem pomáháte?
Máme dvě hlavní myšlenky: chtěli bychom vytvořit tým indiánských profesionálů, který zlepší život indiánů na venkově a to v souladu s indiánským duchovním zázemím. Vytipováváme děti, které jsou takzvaně „probuzené“, tedy chtějí se něco dozvědět. Pro ně pak hledáme kmotra, tedy českého sponzora, který jim pomůže platit studia v peruánské škole. Nemáme za cíl vychovávat samé vysokoškoláky, je nám v podstatě jedno, co se děti naučí. Důležité je, že vznikne tým profesionálů, každý bude rozumět něčemu a vzájemně si budou dávat rady. Indiáni si je skutečně dávají, funguje mezi nimi obrovská solidarita a vzájemně spolupracují. Chtěli bychom takto zlepšit život dětí a potažmo indiánů. Zní to nabubřele, ale už máme víc jak pět set dětí s tímto prospěchovým stipendiem, patnáct z nich bude studovat i na vysoké škole, dokonce máme jednu dívku, která absolvovala medicínu a jeden mladý muž studuje na vysoké škole zemědělské. Spolupracujeme v tomto projektu s Helenou Houdovou a její nadací Sunflower Children a stavíme dvě učňovské školy zaměřené na truhlářství a šití.

To všechno děláte v souladu s indiánskou duchovní zkušeností. Co si pod tím máme představit?
Uctíváme duchy hor a matku zemi, děláme tradiční indiánské obřady a po indiánském způsobu prosíme o přízeň bohy. Domky, které tam stavíme, jsou kamenné se střechou z trávy, tedy staré incké domy, protože většina domů tam taková je. Život indiánů v horách se od dob Inků zas tolik nezměnil a my se snažíme o materiální modernizaci jejich života. Například pro vodu se chodí do potoka, ze kterého pijí i krávy a celé koryto je rozbahněné. Voda tedy není dobrá. Když bude ve vesnici vodovod, bude to pro všechny lepší. Sami indiáni touží po zjednodušení života, moc dobře vědí, že jinde se žije lehčeji. Často proto odcházejí do měst a my bychom chtěli, aby se zlepšil život na vesnici, indiáni neodcházeli pryč a zachovali si svou duchovní podstatu: v jejich životě je totiž pokora, blízký vztah k přírodě. Je to krásné, ale když přijdou lidé do města, časem tyto hodnoty bohužel vyšumí.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto archiv Olgy Vilímkové