číslo 7 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Estetické cítění, vkus a etické postoje

Pamětníci. Osudy, které nesmí být zapomenuty - to je název a podtitul týdeníku, který už od května 2002 vysílá každý čtvrtek večer Český rozhlas 6. Milan Hanuš, redaktor a moderátor cyklu, zpovídá naše známé i zcela neznámé spoluobčany středního a staršího věku, muže i ženy, lidi nejrůznějších povolání i zájmů, politických či světonázorových postojů. Společné mají vlastně jen jediné: charakter. Jde vesměs o lidi s pevnou páteří, kteří svou mravnost dosvědčovali celým svým životem. Mnohdy účastníci druhého i třetího odboje, „sůl národa“. Počet vzpomínajících už dávno přesáhl stovku, přičemž snad každý druhý prošel jako „vězeň svědomí“ totalitními kriminály, někteří i víckrát. Tragická vizitka pro národní dějiny: od protektorátu až po čtvrtou republiku (1948–1989), tedy po celé půlstoletí, nebylo pro charakterního člověka prakticky možné, aby on či někdo z jeho blízkých nebyl dříve či později vtažen do drtivého soukolí bezohledného režimu, vězněn či alespoň drasticky diskriminován. Konečně, jak vyplývá prakticky ze všech svědectví, celý „tábor socialismu“ měl s koncentrákem mnoho společného, ostnatými dráty na hranicích počínaje a totalitní zvůlí panující uvnitř konče.

Většina hostí dostala k dispozici jen jednu padesátiminutovku, někdo i dvě. Mezi několik výjimek, které jsme mohli poslouchat dokonce třikrát po sobě, patří i básník Jan Vladislav, který se po návratu z exilu dožil minulý měsíc v Praze v záviděníhodné duševní svěžesti požehnané čtyřiaosmdesátky. Patří sice mezi nekriminalizované „pamětníky“, ale ústrků zažil tolik, že rozsah a kvalita jeho díla se v této perspektivě jeví jako malý zázrak.

„Krása sleduje funkci,“ říkávali funkcionalisté. „Dobro sleduje krásu,“ mohli bychom si říci my po poslechu Vladislavových vzpomínek. Za první rozhodující moment celé jeho generace lze považovat únorový převrat 1948, kdy po mravně sporném tříletí třetí republiky (omezená demokracie, omezená suverenita, limitované občanské svobody) se pro nastupující generaci rozhodovalo, v čem stráví většinu dalšího života. Především intelektuálové se chtěj nechtěj museli k novému režimu buď přidat, nebo se od něj tak či onak distancovat. Vzpomeňme dobového komunistického hesla: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Na kompromisy a „neutralitu“ moc prostoru nebylo. Jak se ale má orientovat pětadvacetiletý mladík v zemi, která byla dlouhodobě odstřižena od standardních, ideologicky nezkreslených informačních zdrojů? Mladý básník spolehl na svůj emoční svět: ten jej nasměroval tak, že nikdy později nelitoval; nemusel „prohlédnout“, „snímat šupiny z očí“, nemusel se studem odmítat své trudné, ale čestné mládí.

Rozhodnutí bylo zdánlivě jednoduché: „Některé věci se nám prostě nelíbily; stejně, jako už za protektorátu.“ Vladislav připomíná báseň Zbigniewa Herberta Síla vkusu:

To naše odmítnutí, nesouhlas a odpor
nevyžadovaly vůbec velký charakter,
měli jsme drobet nezbytné odvahy,
ale v podstatě to byla věc vkusu.

Estetický soud je záležitost povýtce subjektivní. Byli lidé, kterým se komunistické manýry líbily, kteří se jimi esteticky opájeli. Měli ale i vrstevníky, kterým se hnusily. Byl to rozdíl vkusu, který měl ovšem morální konsekvence.

Druhý důležitý moment nastal o dvacet let později, zlomový byl ovšem už jen pro ty, kteří se v únoru 1948 svezli s mocí. Pro ty ostatní, mezi které patřil i Jan Vladislav, bylo Pražské jaro pouhým „palácovým převratem“. „Skutečná svoboda začala až po 21. srpnu. Lidé začali konečně opravdu svobodně mluvit! Vydrželo to necelý rok.

Vladislavův příběh je příběhem permanentního vylučování ze života, z literatury i z vlastní země. Je to ale i příběh lidského a uměleckého vzdoru, kterému historie dala za pravdu. Tato pravda stála u počátků Charty 77, kterou básník podepsal jako jeden z prvních. Na její půdě se sešli exkomunisté s těmi, kteří v té době odporovali režimu už třicet let!

Jana Vladislava jsme poslouchali po tři večery, ale přesto jsem přesvědčen, že některé zajímavé kapitoly nebyly ani načaty. Jak to bylo s pomaturitními studiemi, zakončenými (?) po válce na FFUK u profesora Václava Černého, s rehabilitací až po mnoha dalších letech? Jak to bylo s revuí Světová literatura? S publikováním ve Francii, na vlnách RFE, v popřevratových Literárkách? Mnohé jistě zodpoví Otevřený deník (leden 1977 až únor 1981) a navazující Pařížský deník (březen 1981 až prosinec 1989), které by brzy měly vyjít. Stávající „interview“ ale ukázalo, že bychom si mohli poslechnout ještě hodnou řádku pozoruhodných odpovědí.