číslo 7 / 2007

Titulní rozhovor

Lucie Lomová,
ilustrátorka, autorka komiksů

Načež kniha v srpnu 2006 vyšla. Víte, jak Francouzi váš titul přijali?

Osobní ohlasy mám jen od svých tamějších přátel. Nějaké kritiky jsou na internetu, několik novinových a časopiseckých kritik mi poslal nakladatel, a ty jsou všechny vesměs pozitivní. Možná se ale ve Francii víc chválí, možná jsou tam kritikové vstřícnější.

Troufla byste si srovnat francouzský komiks s českým?

Francie má zhruba šedesát milionů obyvatel a každý rok si prý jedenáct milionů z nich koupí aspoň jeden komiks - takže poptávka je tam nesrovnatelně větší. A stejně tak je nesrovnatelná nabídka a šíře sortimentu, v podstatě je podobná jako u beletrie: je tam dobře vidět, že komiks může být hluboce uměleckým dílem i oddechovou četbou. Svoji knížku jsem v tamějších knihkupectvích nacházela v poměrně objemných regálech „alternativní komiks“; i ve Francii jsou populárnější dobrodružné, science fiction, akční nebo komické příběhy. V Čechách je zájem o komiks podstatně nižší, stejně jako je minimální nabídka. V posledních dvou třech letech se sice počet původních českých komiksů zvyšuje, ale stále jich je málo: Alois Nebel, díla z okruhu Crew nebo Aargh!, monstrkabaret Freda Brunolda - francouzská pestrost tu schází.

Čím to, že Francie, Spojené státy nebo Japonsko mají k žánru komiksu mnohem intenzivnější vztah než Česká republika? Jsou ty země infantilnější?

To určitě ne. Myslím, že zásadní důvod je ten, že u nás byl vývoj komiksu násilně přerušený. Komiks nesměl skoro čtyřicet let vycházet: komunisti ten žánr brali jako úpadkový, notabene jako produkt Západu. Jediné oblasti, kde se komiks toleroval, byly literatura pro děti a sci-fi - o skutečném životě nic. Proto si tu dodnes spousta lidí myslí, že komiks je infantilní nebo brakový žánr. Moje sestra Ivana měla před časem výstavu: uváděl ji Jiří Šalamoun, což je náš vzdálenější strýček, a mezi řečí poznamenal, že jsem Ivanina sestra a že kreslím komiksy - a pár lidí se uchechtlo, jako by to byl nějaký bonmot. Po vernisáži za mnou dokonce přišla jedna paní a konejšila mne, abych si z toho nic nedělala... To mě vážně překvapilo.

Je komiks pro dnešní dobu ideální médium? Málo textu, srozumitelné obrázky.

Asi ano. Komiks přečtete rychle, stejně tak rychle víte, jestli se vám kniha bude líbit, nebo ne. Stačí se podívat: vizuální stránka je v tomto žánru velmi důležitá - sebelepší scénář si nepřečtete, když vám bude nepříjemná kresba.

Plánujete taky českou verzi Anny na útěku?

Vyjde letos v dubnu v nakladatelství Meander pod názvem Anna chce skočit. Současně by tamtéž měla vyjít knížka Anča a Pepík opět v akci, čili Sebrané myšky III.

Před čím titulní Anna utíká, respektive kam chce skočit?

Proč utíká? Proto, že ji pronásleduje mafie. A proč chce skočit? Proto, že chce změnit svůj život. Téma skoku se objeví jako klíčové v jednom z jejích snů: v něm se ptá boha, který má podobu gigantického sněhuláka, co má udělat, aby se věci změnily - a bůh k ní moudře promlouvá a pak se promění v zrcadlo, které řekne: Skoč! Anna zrcadlem proskočí - a letí. A druhý den se začnou dít věci: potká podstatného člověka, odhalují se rodinná tajemství, všechno se najednou rozhýbá.

Takže psychoanalytický komiks?

Když se mě Thierry Groensteen ptal, o čem knížka bude, napsala jsem mu, že jde o realisticko-mysticko-psychologicko-dobrodružně-humorný příběh.

První komiksová knížka, respektive sešit, vám vyšla v roce 1989: tehdy jste pro nakladatelství Panorama připravila se sestrou Ivanou první příběh Anči a Pepíka. Odkud se myšky vzaly?

Myšky sestoupily ze zasněžených plání Krkonoš, kde jsme byly v lednu 1986 se sestrou lyžovat. Ta chalupa byla hodně romantická a od poválečného odsunu Němců se moc nezměnila, podněcovala naši fantazii - jednoho večera jsme si otevřely víno, povídaly si a jen tak si začaly kreslit. Vznikly obrázky dvou legračních myší, které jsme si rázem zamilovaly a začaly si vymýšlet, jak se jmenují, kde bydlí, jak to vypadá v jejich domečku. S přestávkami jsme se k nim vracely; nejdřív nás napadlo, že je zkusíme nabídnout jako večerníček, nakonec jsme ale zůstaly u tištěné podoby - a natrefily jsme na pana Jiřího Čehovského z nakladatelství Panorama. Ten nám sice příběhy zkritizoval, ale přišlo mu, že mají nějaký potenciál, takže jsme je předělaly do nového tvaru, a ten v devětaosmdesátém roce vyšel.

Proč jste si vybraly zrovna myši?

To opravdu nevím...

A co říkáte dalším komiksům, které pracují s myšími hrdiny: Disneyho Mickey Mousovi nebo podobenství, se kterým přišel Art Spiegelman? Mají všechny ty komiksové myši něco společného?

Snad jen to, že je mám všechny ráda.

Většinu dalších příběhů Anči a Pepíka jste už napsala a nakreslila sama. Proč spolupráce se sestrou skončila?

Ivaně se narodilo první dítě, takže už by ani technicky nebylo možné, abychom se pravidelně scházely a dlouhé hodiny pracovaly u jednoho stolu. Navíc měla tehdy dělat spoustu jiných ilustrací, takže už do toho nešla.

A neschází vám občas někdo ke spolupráci?

Když jsem pracovala na myškách, nebyl důvod - když si příběh vymyslíte sám, nikoho dalšího k tomu už nepotřebujete. To je taky jedna z velkých výhod komiksu. Ale rozhodně se nebráním žádné spolupráci.

V časopise Instinkt jste nedávno otiskla komiks, ke kterému napsala scénář Irena Dousková…

Irena je moje dobrá kamarádka, už od gymnázia. Tam jsme spolu založily umělecký spolek Šmidra a psaly divadelní hry, spolu jsme s dalším spolkem LiDi publikovaly v roce 1992 sbírku Pražský zázrak. Také jsem ilustrovala několik jejích knížek.

Anča a Pepík se dlouho objevovali ve Čtyřlístku - zamířila jste zkraje 90. let do toho časopisu ze čtenářské nostalgie?

Ne. Pan Čehovský přešel po roce 1989 z Panoramy do Čtyřlístku - a když jsme se jednou v Praze potkali, nabídl mi, abych pro něj připravila další příběhy.

Po roce 1989 se Čtyřlístek zvolna proměňoval v takový stále víc agresivní bulvár pro děti. Jak jste tu proměnu snášela?

Zpočátku jsem byla ráda, že mám kde publikovat, a Jaroslava Němečka jsem si vážila - vždyť on se Čtyřlístkem vydržel už skoro čtyřicet let. Jeho zásluhy jsou bez diskuze a je to milý, srdečný člověk. Ale dnešní Čtyřlístek působí jako zavedená firma, která nepřetržitě chrlí nové a nové výrobky. Myslím, že při takové nadprodukci a malém autorském zázemí není možné udržet kvalitu. A pokud jde o mě, je pravda, že mi sousedství, v němž se myšky ocitly, stále víc vadilo a že to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla přestat se Čtyřlístkem spolupracovat.

Myslíte, že by komiks měl reagovat na aktuální stav společnosti, ve které vzniká?

Pokud by se těmto tématům komiks věnoval programově, asi by sklouzl na úroveň nějaké didaktické příručky. Ale myslím, že pokud je dílo kvalitní, tak se do něj společenská situace a kulturní kontext vždycky nějakým způsobem otisknou.

Kdy jste Anču a Pepíka dala k ledu?

V roce 1999. Po deseti letech už jsem nemohla, měla jsem toho dost. Navíc jsem na sobě začala pozorovat podivné psychosomatické příznaky: svědily mě uši a bolela kostrč. Skoro jsem se bála, že mi naroste ocásek...

Ožijí ještě Anča a Pepík někdy, nebo jich máte definitivně plné zuby?

Plné zuby jich rozhodně nemám - mám je pořád stejně ráda. Jenom teď musí prožívat svá dobrodružství beze mě. Myslím, že už se k nim nevrátím. Ale kdo ví...

Anna chce skočit je komiks pro dospělé, Anča a Pepík pro děti - byl to problém přeorientovat se na jinou věkovou skupinu?

Já to takhle neberu, to není otázka orientace na konkrétního čtenáře: pokud chci vyprávět pohádku, vyprávím pohádku, pokud horor, tak horor. Mně záleží především na příběhu, na jeho rozvíjení, souvislostech a pointě. To není, jako když člověk ilustruje učebnici a má zadání, pro kolikátý ročník to je. Myslím, že bych Anču a Pepíka zvládla napsat a nakreslit i pro dospělé čtenáře.

Když jsem vaší Annou „listoval“ na internetu, připadlo mi, že oproti Anče a Pepíkovi jste ubrala poezie: obrázky jsou černobílé, realistické, strohé, je v nich méně emocí. Ani v tom nevidíte rozdíl?

Samozřejmě jsem se rozmýšlela, jakou techniku pro Annu použiji. Zvolila jsem dvě grafické podoby: pro realistické pasáže jsem použila takzvanou čistou linku dotvářenou na počítači škálou šedých tónů, retrospektivní a snové pasáže jsem kreslila tužkou. První podoba je tedy čistší, sušší, není v ní prostor pro ornamenty, protože jde především o příběh; kdežto druhou podobou, která je šťavnatější a poetičtější, jsem dala vyniknout jednotlivým obrazům. A co je podstatné: myslím, že komiks pro děti se bez barvy neobejde, z černobílé jsou děti prvoplánově zklamané, zatímco barvy v komiksu pro dospělé musejí mít důvod, musíte je tam opravdu potřebovat.

Z některých motivů v příbězích Anči a Pepíka jsem měl dojem, že fungují jak v případě dětského, tak dospělého čtenáře: kouzelník Bělan zakletý pod ledem, sněhulák rozpouštějící se v proudu potoka - to jsou skoro existenciální scény. Je to příznak dobrého komiksu, že funguje ve více věkových kategoriích?

Ona funguje především teorie o archetypech: jsou věci, které visí ve vzduchu pro každého - a vy je k sobě stahujete. Z té zásobárny brali lidé před vámi a budou z ní brát i po vás. Vždyť pohádky nebyly původně určené pro děti, vyprávěli si je dospělí. Takže jestli se mi povedlo, že Anča a Pepík občas tuto archetypální sílu mají, je to asi proto, že jsem k příběhům přistupovala poctivě a intuitivně.

Takže kam jste chodila pro nápady, kterými Anča a Pepík skoro marnotratně hýří?

Když mě nenapadlo nic samo od sebe, začala jsem si jen tak kreslit po papíře postavičky - a ty mne většinou k příběhu dovedly. Taky pomáhaly dlouhé procházky po pražské oboře Hvězda.

Jak vaše komiksy vznikají: nejdřív scénář, potom ilustrace, anebo obojí rozvíjíte souběžně?

Většinou mám nejdřív představu o příběhu, a hlavně silný pocit jedinečnosti, přitažlivosti a atmosféry toho příběhu. Pak si musím rozmyslet vývoj děje, jeho rytmus, rozvrhnout si celek na stránky a do jednotlivých okének; s tím, že ne všechna okénka na stránce mají stejnou důležitost a že některé scény mám od počátku přesně promyšlené. A pak už jen kreslím a píšu.

Vy jste ve zmíněné kolektivní knížce Pražský zázrak otiskla sbírku básní - samostatný text by vás jako autorku už dneska nelákal?

Nezbývá mi na ně čas a ani nemám důvod o samostatných textech přemýšlet. Komiks mi vyhovuje nejvíc, je to moje nejpřímější cesta vyjádření. Já jsem se odmalička rozhodovala, jestli budu hlavně psát, nebo kreslit - a komiks to obojí spojil.

Ostatně jak jste se dostala k obrazu? Přes sestru Ivanu? Je o pět let starší...

To vůbec ne. Já si kreslím odjakživa. Některé děti toho nechají, já jsem toho nenechala. Jako malá jsem vydávala pro rodinu časopis Měsíční záře a a nedávno jsem pár čísel našla a žasla, kolik tam je komiksů. Možná taky proto, že v mých pěti až šesti letech jsme žili v Americe, kde měl táta práci na chicagské universitě - a tam jsme každé nedělní dopoledne trávili sledováním grotesek a komiksy byly naše hlavní četba.

Kdo jsou vaši rodiče?

Maminka Jarmila, rozená Kotěrová, vnučka Jana Kotěry, je architektka. Tatínek Jiří pracuje jako parazitolog.

Podporovali vás, když jste byla děcko?

Tatínek vždycky říkal - a to mně i sestře: „Co ty, chudáku, si to tady zase smolíš?“ Aby s námi obcházeli nějaké protekce a cpali nás na umělecké školy - to tedy ne. Byli samozřejmě rádi, že pěkně kreslíme, ale radši nás chtěli vidět zaopatřené v nějakém „pořádném“ zaměstnání. Což se jim nevyplnilo.

Zajímají vás i jiné žánry než komiks, třeba ilustrace, volná kresba, anebo vtipy?

V dávných dobách jsem dělala kreslený humor pro Dikobraz, teď to jsou víc ilustrace pro učebnice prvouky nebo ruštiny, ale taky třeba obrázky do časopisu Maskil.

Narodila jste se v Praze. V Praze jste vystudovala dramaturgii na DAMU, ale pracovat jste šla do Šumperka - proč?

Když jsem vychodila základní školu, rodiče mi radili, ať jdu na gymnázium, abych ještě měla čas na rozmyšlenou. Rozmyslela jsem se, že bych chtěla dělat divadlo, což bylo snad ještě míň seriózní než kreslení, a napodruhé se na DAMU dostala. Když jsem se po škole znovu rozhodovala, co dál, řekla jsem si, že musím do světa: bylo mi pětadvacet a stále jsem bydlela u rodičů. Obeslala jsem několik oblastních divadel a vybrala si Šumperk. Okouzlil mě tamější park s rododendrony - rázem jsem věděla, že to je to pravé místo. Pak přišel listopad 1989 a všechno se změnilo. Vrátila jsem se do Prahy, chvíli psala do kulturní rubriky Večerní Prahy, ale pak už jsem potkala zmíněného pana Čehovského.

Od roku 1991 jste tedy na volné noze. Znamená to, že se svojí tvorbou pohodlně uživíte?

Moc ne. Ale nic jiného mi nezbývá. Autorské honoráře totiž prodělaly velký vývoj: zatímco na počátku 90. let vystačily peníze za jeden díl Anči a Pepíka na tři měsíce, v roce 1999 to byl sotva měsíc. Zachraňují mě zakázky pro reklamu, ze kterých sponzoruji sama sebe. A práce mám dost: pro Meander budu ilustrovat poezii pro děti od Františka Hrubína, čekají mě další učebnice, chystám se na další větší komiks.

V žánru komiksu jste široko daleko jediná žena - myslíte, že komiks v sobě má něco „mužského“?

Možná to bude tím, že většina komiksů, které jsou v Čechách k mání, jsou drsné akční příběhy, které mají radši kluci a muži než dívky a ženy. Ale sama nejsem, nezapomeňte na Renátu Fučíkovou nebo Lucii Seifertovou. Jenže nedivte se, že autorů komiksu obecně není víc - když se tím neuživí.

A ty genderové role? V souvislosti s vaší sestrou se často mluví o feminismu. Jak jste na tom se vztahem k této ideologii vy?

Obecně s myšlenkou feminismu sympatizuji. Problém je ten, že si pod tím pojmem každý představuje něco jiného a točí se v tom osobní emoce. Přes veškerou osvětu a veřejné diskuze spousta lidí bohužel stále chápe feminismus jako běsnění militantních neukojených mužatek. Na druhé straně některé projevy feministických aktivistek jsou taky dost nestravitelné. Člověk by ale měl něco konkrétního udělat, když narazí na případ diskriminace, a ovšem nejen té ženské. Pokud mají ženy na srovnatelných místech výrazně nižší platy než muži, jistě to v pořádku není - a mělo by se to změnit.

RADIM KOPÁČ

Foto Jarka Šnajberková