číslo 7 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

Krásné dopisy z nebe

Kdo je trpělivý a nechá dosednout sněhovou vločku na tmavou plochu, třeba na bundu nebo karton, a pak se na ni zblízka podívá, zjistí, že je to hvězdička. Je patrná už pouhým okem. Ale stojí za to si podívanou ještě zvětšit lupou. Taková je aspoň moje zkušenost z pozorování vločky pohledem čočky. Patří-li k pověrám přát si něco při pohledu na padající hvězdy, můžeme tak tedy činit i při padajícím sněhu. Jeho hvězdnatost je nepochybná. Nabízí se dokonce domněnka, že tato astrální souvislost přivedla hvězdáře Johannese Keplera k zájmu o uvedený zázrak zimní přírody. Pravda je však jiná. Když v roce 1611 zveřejnil pojednání s názvem O šestiboké sněhové vločce, nebyla to práce, která by vznikla bokem - ani šestibokem - jeho hlavních vědeckých zkoumání. Geometrie patřila ke Keplerovým hlavním zájmům. Pozorování vloček se věnoval právě při svém pobytu v Čechách. Už tehdy si všiml, že kromě vypočitatelnosti je na nich i cosi nevypočitatelného. Dvě sněhové vločky, obdobně jako dva otisky lidského palce, nejsou nikdy zcela shodné.

Bezmála čtyři století po vydání Keplerovy studie se podobně vyjádřil profesor Zdeněk Neubauer, význačný biolog, filozof, a také laureát ceny Vize 97: „Lze spočítat, jak málo je pravděpodobné, že kdy spadly na zem dvě naprosto stejné sněhové vločky! A přesto nelze pochybovat o tom, že vznik jedné každé se řídí stejnými geometrickými zákony krystalizace vody, že každý tvar je projevem nutných kauzálních závislostí. Šestičetné krystalky sněhu jsou přímo jejich prototypem projevu věčných matematických zákonitostí…“

Tolik citace. Vyplývá z ní, že k  zákonitostem sněhových vloček patří nejen příbuznost se všemi ostatními vločkami, ale zároveň i prokazatelná svobodomyslnost a autenticita každé z nich. Pravda, někdy jsou si vzhledově značně blízké. Opatrní vědci však v takových případech používají obezřetných výrazů, jak tomu bylo například v roce 1988 ve verdiktu coloradského Střediska pro výzkum atmosféry. Tamní odborníci pečlivě zkoumali dvojici vloček, které byly získány z křídla letadla ve výšce šesti kilometrů. Zprvu se zdálo, že jde o světový unikát. Obě vločky si totiž byly podobné jako vejce vejci.

Jenže ani dvě vejce si nejsou nikdy podobná do mrtě. K témuž závěru dospěli coloradští badatelé u zmíněných zkoumaných vloček. Výsledné prohlášení opatrně konstatovalo že jsou jen „prakticky totožné“. Je to nesporně kulantní vyjádření. Kdo ví, jak by zněl opak. Že jsou neprakticky totožné? Jisté společné znaky však lze u některých vloček pozorovat. Obrazně řečeno se dají roztřídit a nasněžit do sedmi šuplíků. Názvy jednotlivých kategorií vytvořila v roce 1951 Mezinárodní komise pro sníh a led ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací. Jednotlivá terminologická pojmenování jsou až překvapivě srozumitelná, což se ve vědě taky někdy stává. Až tedy budete sami - případně s dětmi - obdivovat zblízka estetiku některé vločky, zkuste ji zároveň přičlenit do patřičné skupiny. Zde jsou názvy: Jehlice, hvězdice, destičky, sloupky, nepravidelné částice, vločky a sloupky s destičkami na koncích. 

Už slovutný René Descartes si zapsal při pozorování vloček v Amsterodamu kromě přesných údajů i obrazné vyjádření o „vločkách se šesti zoubky po obvodu, jako by to bylo kolečko zhotovené hodinářem.“

Japonský učenec Jukičiro Nakaja je nazval Dopisy z nebe. Poetické vyjádření nic neubírá na preciznosti vědcových poznatků, na jejichž základě rozlišil 79 typů sněhových krystalů. K zájmu o tento obor se dostal skutečně bizarním způsobem. Vzděláním byl jaderný fyzik. Když počátkem třicátých let minulého století dostal místo na katedře fyziky na univerzitě na ostrově Hokkaidó, byl rozčarován. Tamní laboratoře mu neumožňovaly jaderné bádání. Traduje se, že při pohledu z okna na volně padající a poletující snížek prý dostal inspiraci k novému vědeckému zaměření. Začal se věnovat sněhovým krystalům. Závěry jeho vločkových bádání dosáhly mezinárodní proslulosti. Pro svět je to nepochybně lepší varianta, než kdyby v tehdejších časech před druhou světovou válkou dosáhl stejně pronikavých výsledků při japonských jaderných bádáních.Není od věci být v dějinách vědy zapsán jako první vědec, který dokázal v laboratoři vytvořit sněhové vločky. Jukičiro Nakaja zjistil, že k laboratornímu vytvoření vloček by mohly pomoci vlastnosti králičí srsti. Na těchto chlupech jsou totiž uzlíky, které dokáží úspěšně zastoupit úlohu vzduchových prachových částeček, na nichž se usazují ledové krystalky.

Tajemný tvar sněhových vloček nepoutá jen zájem vědců, ale stejně tak i zájem básníků, malířů a pletařů norských vzorů. Kouzelné vzezření jednotlivých tvarů nemá na žádné ze svých šesti odnoží a odnožiček uvedeno obligátní malé „c“ v kroužku neboli copyright, a přece jde pokaždé o původní velekřehké autorské dílo. Existuje však cosi, co na rozdíl od různosti jednotlivých vloček je všem společné. Jejich chuť! Byť by v dobách průmyslových exhalací chutnaly i trochu odlišně, zároveň všechny svorně chutnají po dětství. Tedy po době, kdy jsme jako pominutí pobíhali s otevřenými ústy a snažili se polapit na jazyk nějakou z nich. Není to snadné; je to docela jazykověda. Umím si představit, že stejně tak v dětském věku pobíhal pod sněžící oblohou s otevřenými ústy Johannes Kepler, René Descartes, Jukičiro Nakaja i pan profesor Zdeněk Neubauer.

A ještě drobný nevědecký dovětek. Navzdory prokázaným zjištěním, že vzhled každé sněhové vločky je jiný, domnívám se, a snad to není protimluv, že v jejich vzezření můžeme zjistit, že jsou v něčem stejné: všechny jsou totiž krásné.