číslo 8 / 2007 |
|
...Jana Svačiny Přítelkyně po patnácti letech
Pozoruhodný je dodnes už způsob, jakým Václav Šašek a samotná Eva Kantůrková adaptovali epické vyprávění pro potřeby dramatu, aniž by přitom stvořili (už tehdy standardizovanou) „akční“ obžalobu předlistopadových poměrů. Neokázalá a vnějškově nepředramatizovaná rekonstrukce postav a situací, o nichž Kantůrková v románu vypráví, spolehlivě povyšuje autobiografický prožitek a svědectví o době v sugestivní, nadčasovou výpověď o člověku. Svůj podíl na stále působivém uměleckém tvaru má režisér Hynek Bočan. Jeho autenticky stylizovaný obraz světa za mřížemi je absurdní a krutý. Zároveň je však lidsky průzračný, pochopitelný a živý. Jeho dramatičnost netkví ve vypjatých, strmě pointovaných mezních situacích, ale ve věcné, průběžné konfrontaci lidských osudů, charakterů a postojů. Mimořádnou příležitostí, ale zároveň náročným úkolem, byl seriál pro řadu hereček. Stejně výrazově přesné jako Ivana Chýlková v roli neidealizované intelektuálky Marty jsou dodnes i Zdena Hadrbolcová, Jiřina Bohdalová, Ljuba Krbová, Simona Stašová a další představitelky individualizovaných typů žen z ruzyňské vazby. Vesměs se dokázaly vymanit ze šablony televizního pseudopsychologizování, některé dokonce i z prokletí laciné, divácky vděčné šarže. Svou lepší hereckou minulost, nezatíženou otročení fyzickému typu, názorně předvedla především Helena Růžičková. V suverénně zvládnuté roli podvodnice Helgy dokázala možná naposledy svůj mimořádný talent. Nejen televizí po většinu jejího života trestuhodně marněný. Patnáct let stará dobrá zkušenost pořád platí. Podstatně méně vážné se naopak s odstupem zdají dobové dílčí výhrady. V kontextu drtivé většiny dnešní televizní dramatické produkce, občas dokonce spolupodepsané tvůrci Přítelkyň z domu smutku, nemá cenu je vůbec připomínat. Autor je televizní publicista |