číslo 8 / 2007

Navštivte

Jak má člověk žít obklopen hrůzami?

O španělském malíři Franciscu Goyovi vzniklo hodně filmů i televizních inscenací (včetně Rážova českého pokusu Buřič Jejího Veličenstva), mezi nejnovější patří snímek Miloše Formana Goyovy přízraky. Ve dvou časových obdobích - kolem roku 1794 a o 15 let později - zde režisér líčí věhlas i bezmoc slavného, přesto citlivého umělce, seznávajícího, že je mu souzeno žít s bizarnostmi či dokonce hrůzami tohoto světa. Přesto Goyovy přízraky o malíři vlastně nepojednávají, on se jen stává vypravěčem příběhu, jehož se stal svědkem a který mu dal zakusit pocit marnosti. Jistě, zahlédneme jej při přípravě jednoho z grafických listů, spatříme, jak o jeho tvorbu projevuje zájem samotná inkvizice, nechybějí okamžiky strachu ani marných pokusů pomoci mladé ženě, která se po mnohaletém bezdůvodném věznění pomátla.

Goyovy přízraky vlastně nesdělují nic převratně nového, když ukazují, v jak obtížné situaci se člověk ocitá, svírají-li jej dvě zla, mezi nimiž má volit. Inkivizici provází iracionální podezíravost, s níž hubí vše, co se vymyká jejímu očekávání, ať již je to umění, filozofické názory nebo třeba strava. Každý nepatrný náznak může skrývat zakukleného hříšníka. Naproti tomu „osvobozující“ okupace se vyznačuje masovým terorem, naprostou devalvací původních revolučních ideálů. Po její porážce pak triumfuje starý, neméně odsouzeníhodný systém. Možná to je ryze subjektivní náhled, ale takové pojetí se zdá odkazovat i k dnešnímu rozbouřenému světu (třeba Iráku), kde se lidsky důstojná existence také stává stále obtížnější.

Formanovi, jenž na scénáři spolupracoval s Jeanem-Claudem Carrierem, se bohužel nedaří evokovat upjaté španělské reálie, ve vyprávění zůstává příliš statickým, jen pasivně registruje příslušné dění. Většinou pevně ukotvená, omezeně se pohybující kamera (jak kolem své osy, tak v jízdách) toliko registruje události, jichž se stává svědkem, dokonce můžeme uvažovat o jisté inscenační neprůbojnosti, která zanechává zmatečnou pachuť. I herecké ztvárnění je mdlé, v kresbě postav převažují umělé, zneživotňující prvky. Překvapivě nejvíce charismatu vykazuje epizodní Michel Lonsdale jako představený „svatého oficia“ neboli inkivizice, zestárlý, nemluvný muž se zdánlivě mírným pohledem, jenž neústupně hájí dogmata církevního učení. Podobně zdařilé jsou rovněž evokace Goyových obrazů, ať již jde o nebývale pravdivé portréty otupělého královského dvora nebo násilnosti páchané Francouzi.

Stellan Skarsgard zpodobnil Goyu spíše jako bloudícího, jakoby stále zpustlejšího nešťastníka, člověka bez rodinného zázemí a vyvázaného z dění kolem sebe, jenž se s udivenou naivitou v hlase domáhá nápravy křivd kolem sebe. Naproti tomu Javier Bardem obdařil Lorenza jistou blahosklonnou potměšilostí, která ponejvíce vniká do verbálního projevu, pod jehož planou konejšivostí či dokonce vstřícností se tají sebestředná arogance - až do nepříliš srozumitelného zvratu v závěru. Natalie Portmanová si zahrála bezbrannou oběť inkvizice i hrdinčinu dceru, propadnuvší na zcestí prostituce. Zbývá dodat, že hudbu drásavě ryčnou v bunové rytmičnosti i tklivě mazlivou složil český hudebník skrývající se pod pseudonymem Varhan (Orchestrovič) Bauer.

JAN JAROŠ

Foto archiv