číslo 8 / 2007

Titulní rozhovor

Miroslav Bobek,
novinář a zoolog, šéf projektu Odhalení

Jak se narodilo Odhalení?

Myšlenka tak rozsáhlého projektu sama od sebe z nebe nikdy nespadne. Odhalení předcházely Africká či Nová odysea, které byly i u počátků internetových přímých přenosů ze života zvířat. Po mimořádně úspěšném přenosu hnízdění čápů následovali sokoli stěhovaví či narození vzácného nosorožce v zoo. Po nějaké době jsme však nevěděli, čím pokračovat. Už tehdy se mluvilo o lidoopech, ale nezdálo se mi to jako dost zajímavé a nové téma. To se změnilo, když v roce 2005 přišly do České republiky „kontejnerové“ reality show. Jeden můj kamarád pronesl větu: Vždyť ti lidé jsou tam zavření jako opice v kleci! A vtom se mi to spojilo. Název pak vymyslel redaktor Robert Tamchyna.

Jaká byla očekávání?

Lidé většinou mívají velké plány, výsledek ale bývá o poznání skromnější. Odhalení je přesně opačným případem. Život goril nížinných v pražské zoologické zahradě jsme původně chtěli sledovat pouze v internetovém přímém přenosu s tím, že upozorníme na absurditu lidských reality show. Nápad se ale zalíbil i v České televizi. Efekt sněhové koule způsobil, že Odhalení vyrostlo do rozměrů velkorysého projektu.

Jaké byly vaše další záměry - kromě konfrontace s lidskými reality show?

Odhalení bylo především hrou. Poučnou i prospěšnou. Poučnou v tom smyslu, že ten, kdo se do ní zapojil, leckdy s údivem zjišťoval, jak je svět primátů blízký světu našemu. Myslím, že nejen já jsem se přesvědčil, že gorily jsou ve skutečnosti jen „trochu jiní lidé“. Těší mě také, že finanční výtěžek z akce slouží k záchraně goril v přírodě.

Kam česká pomoc gorilám směřuje?

První část prostředků byla věnována záchranné stanici v kamerunském Limbe, která pečuje o mláďata goril zabavená pytlákům. Chceme ji podporovat i nadále, současně se však začínáme orientovat i na angolskou provincii Cabinda.

Co gorily v Africe nejvíc ohrožuje?

Člověk. Gorily nížinné žijí v tropických deštných lesích obklopených rychle se rozrůstajícími lidskými sídlišti. Ruku v ruce s těžbou dřeva mění lidé krajinu na zemědělsky využívanou a v té však gorily žít nemohou. Kromě ztráty jejich životního prostředí ohrožuje tyto savce také lov - ve střední Africe jsou gorily stále na jídelníčku místních obyvatel.

Byl jste překvapen ohlasy, které Odhalení mělo?

Těšily mě jak kladné, tak záporné reakce - ty jsou vždy dokladem toho, že věc, kterou děláte, má smysl. Můžete souhlasit nebo ne, ale nedovolí vám zůstat lhostejným. Ovšem když projekt běžel, moc jsem je neprožíval. Až ve chvíli, kdy o Odhalení vysílala BBC, po celém světě o ní informoval Reuters a do Prahy přiletěl reportér Los Angeles Times, řekl jsem si, že se to snad vážně povedlo. Divoký Oscar, kterého Odhalení získalo, to pak potvrdil.

Co vám bylo vytýkáno?

Zajímavé je, že kritika, i když celkem sporadická, zaznívala pouze v České republice, a nikoli ze zahraničí. Jeden její proud spílal Českému rozhlasu, že uvádí do života zastydlé pubertální nápady a že zbytečně utrácí koncesionářské poplatky. Jiní nás obviňovali z porušování práv goril. Dobře jsme si ale uvědomovali, že oproti komerčním reality show nepracujeme s dobrovolnými exhibicionisty, nýbrž s lidoopy, jejichž mikrosvět nesmíme narušit a dávali jsme si na to opravdu hodně velký pozor.

V Africe jste byl několikrát. Setkal jste se gorilami nížinnými ve volné přírodě?

Bohužel ne. Obecná představa o gorilách je deformována záběry goril horských, které jsou habituované, tedy přivyklé na blízkost lidí, a na které se jezdí dívat výpravy turistů. Ale žádná taková skupina goril nížinných neexistuje a ani se neví, jestli lze v jejich případě něčeho podobného dosáhnout. Abyste se s nimi setkal v jejich přirozeném prostředí, budete se týdny plahočit pralesem, ale ani tak nemáte jistotu, že je byť jen zahlédnete.

Sedmdesát dní s pražskými gorilami shrnuje kniha Odhalení, která vyšla v těchto dnech. Co všechno v ní čtenáři najdou?

Kniha mapuje celou „trochu jinou reality show“. Čtenář se seznámí s hrdiny Odhalení i s gorilami obecně. Významnou část publikace tvoří rozhovory s odborníky, které jsme průběžně pořizovali. Nechybí ani obrazový doprovod, fotografií je v knize na čtyři sta padesát. Snažili jsme se také dopátrat kořenů fenoménu jménem reality show. Podtrženo sečteno nabízíme slušnou porci zajímavého čtení na téma gorily a lidé.

Jste jedním z průkopníků multimedializace na půdě Českého rozhlasu. Některé kritické hlasy však tuto cestu zpochybňují a tvrdí, že „rozhlas nemůže dělat televizi“.

Jaká je definice televize? Představte si situaci, kdy jako zcela soukromá osoba videokamerou natočíte své děti a tyto záznamy umístíte na web či je poskytnete České televizi nebo Nově, která je odvysílá v některém ze svých pořadů. Provozujete televizi? Já tvrdím, že ne. Ale především pokládám za velký omyl spojovat nebo dokonce zaměňovat termín „multimédia“ s termínem „televize“.

Nový programový ředitel Českého rozhlasu Richard Medek v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že „prvotním a zásadním posláním rozhlasu je orientace na mluvené slovo“. Záměr „ilustrovat“ vysílání vnímá „spíše jako záležitost v rovině experimentu“.

Ano, jsme ve fázi experimentu a víme proč. Svět kolem nás se rychle mění. Je třeba si uvědomit, že stále více informací dnes přijímáme vizuálně. Vezměte si jen, jak se v novinách zvětšuje plocha fotografií na úkor textu. Tento trend bude bezpochyby pokračovat a takzvaná „nová média“ ho ještě urychlí. Rozhlasu v nich vyroste neuvěřitelná konkurence. Jsem přesvědčen, že i když pro rozhlas bude z podstaty věci vždy primární mluvené slovo - a také hudba, na kterou bychom neměli zapomínat -, musíme využít možností, které nám nabízejí a budou nabízet nové technologie. Brzy přijde doba, kdy - budeme-li si chtít udržet konkurenceschopnost - nám nezbude než naše vysílání alespoň zčásti doprovázet doplňkovými informacemi, ať už textovými nebo obrazovými.

V čem ta experimentální fáze spočívá?

Například v tom, že na video natáčíme rozhlasové pořady z cyklu Vstupte! Českého rozhlasu Leonardo. Jde o rozhovory s předními vědci. Vstupte! si samozřejmě můžete poslechnout jako kterýkoli jiný rozhlasový pořad, ale také kdykoli stáhnout z internetu. Navíc některé díly můžete na internetu sledovat i v obrazové verzi, což vám umožní nejen se s jeho hosty seznámit vizuálně - a na rozdíl od mnoha celebrit jsou to skutečně lidé, které bychom měli blíže poznat - a sledovat jejich reakce, ale také ukázat místa, kde pracují či využít jejich obrazové materiály. Čili se snažíme nabídnout něco navíc, což je ostatně podstata onoho „ilustrovaného vysílání“. Ale práci s „obrázky“ - ať už grafikou, fotografiemi nebo videosekvencemi - si vyžaduje i vývoj internetu. Ten už dávno není jen marketingovým nástrojem, stal se významným prostředím pro šíření obsahu, stačí připomenout službu Rádio na přání. Stal se svébytným médiem. A stěží si lze představit, že by na „rozhlasovém“ webu dnes nebyly fotografie. Totéž bude brzy platit o videu...

Hodně cestujete, navíc do míst, která nejsou běžnými turistickými destinacemi.

Ještě jako student jsem docela dobře poznal Rusko. V době, kdy se hroutil Sovětský svaz a všude vládl chaos, jsme se s kamarády jako první cizinci dokonce dostali na přísně střeženou základnu jaderných ponorek. Omylem samozřejmě. Ale nejvíc mě přitahuje Afrika.

Co vás táhne do světa?

Zážitky a hlavně lidé. Na svých cestách se vždycky snažím dostat k obyčejným lidem. Je zvláštní, že někdy si s nimi nerozumíte ani slovo, ale přesto se dokážete dorozumět a někdy dokonce zvláštním způsobem souzníte. A když se vrátíte domů, máte najednou jistý odstup od každodenního shonu a stereotypů, vidíte všechno ostřeji a stáváte se do jisté míry nezávislým. Když si po měsíci v pralese otevřete české noviny, uvědomíte si najednou, že řada věcí, které se u nás řeší jako zásadní priority, jsou v podstatě prkotiny. Nedávno jsem byl na Kapverdských ostrovech, kde mě zaujala jedna věc: noviny tam vycházejí pouze jednou týdně. Napadlo mě, co by se asi tak stalo, kdyby i u nás vycházely jen jednou za týden. Čeho všeho bychom byli ušetřeni a o jak málo bychom přišli.

RENÉ KOČÍK

Foto Khalil Baalbaki