číslo 8 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

O anonymech a věrozvěstech

Zná to každý, kdo poslouchá rádio: Z přijímače nehovoří jen redaktoři, moderátoři a jejich hosté, ale občas také posluchači. Možnost položit otázku někomu známému, slyšet z éteru vlastní hlas asi láká spoustu lidí. A tak, jakmile z přijímače zazní číslo, na které je možno zavolat, telefony ve studiu nepřestávají drnčet.

Slyšel jsem už stovky takových posluchačských vstupů, a tak se snad mohu odvážit jistého zevšeobecnění: Jen menšina volajících se pořádně představí. Neřeknou třeba „tady Jana Nová z Prachatic“, ale spíše něco neurčitějšího na způsob „tady „Mirka ze Sokolova“. Ostražitější mluvčí už nezmíní ani vlastní jméno a hlásí se jen jako „posluchač“ nebo „posluchačka“ - třeba z Brna - a ti nejvíce opatrní zájemci o veřejné rozhlasové slyšení nepřiznají ani jméno, ani místo, odkud volají. Jsou to prostě - jak sdělují - „věrní posluchači“ nebo „pozorné posluchačky“. O těch, co si všechny údaje úplně vymyslí, nemluvím.

Takové posluchačské promluvy v rozhlase považuji do jisté míry za test sebedůvěry a občanského sebevědomí. Snad je to ještě pozůstatek z dob komunistického režimu, ale stát veřejně za svým, neskrývat se za jiné či nehalit se se svým názorem do neurčitosti není u nás zdaleka běžné. Můžeme si to dennodenně uvědomit na mnoho způsobů a neochota přiznat se k sobě na rozhlasových vlnách je jen jedním z nich. Navrch má anonymita.

Anonymní stížnosti, udání a hrozby dennodenně prší na zaměstnavatele, úřady, ministerstva. Píší je bytosti zavilé a závistivé, na mnohý způsob neúspěšné, i když ne všichni anonymové jsou nenávistníci. Občas se tak ozvou i lidé veskrze slušní - jenom ne bojovní: bojí se o práci, tváří v tvář lumpárně nechtějí mlčet, ale také ne ohrozit sebe a své rodiny.

Vrátím-li se však k rádiu, musím přiznat, že jakkoliv se mi nelíbí vystrašená anonymita posluchačů na telefonu, daleko nepříjemnější jsou mi v éteru výkřiky všeho znalých nápravců světa, kteří se naopak pěkně představí. Takoví rozhorlení posluchači-kritici mají vždy po ruce nevyvratitelné argumenty a jednoznačné soudy, znají řešení pro každičký problém. Lidé tohoto druhu ovšem nedávají své jméno na odiv jen v rozhlase: útokem berou všechny možné instituce. Píší-li, neopomenou přidat svou adresu, jejich dopisy jsou plné vykřičníků, různě velkého písma, barevně podtržených slov zvýrazněných navíc verzálkami, a to vše jen proto, aby příjemce nepřehlédl. A cože by nemělo uniknout jeho pozornosti? Nespravedlnost páchaná na pisateli, spiknutí těch či oněch proti těm či oněm, neřestná tajemství mocných, všemožné zlotřilosti.

Pisatelé podobných výtvorů spílají ve jménu lepšího světa politikům, hercům a redaktorům, dožadují se rušení církví anebo naopak všeobecného podřízení se jedné z nich, varují před konzumem i sektami, zmutovanými lidmi i mimozemšťany. Avšak tak jako ne všichni anonymové jsou úskoční pomlouvači, tak i mezi samozvanými věrozvěsty, kteří své rozhorlené manifesty podepíší, se čas od času najde duše čistá a milující. Člověk, který si zoufá ze špatnosti světa, a chtěl by mu bez násilí a ideologií pomoci. Nedávno mi jeden takový člověk napsal: Kdyby celý svět mluvil jedním jazykem, jako tomu bylo před stavbou babylónské věže, lidé, ať žijí kdekoliv, by si konečně rozuměli jako jedna rodina, nastal by všeobecný mír. Pisatel by takový univerzální, k naučení lehký jazyk vymyslel. Nepomohl bych mu ho pak šířit? ptá se mě.

Tímto to dávám ve známost. Pokud nás bude víc, v dnešním světě stojí takový nápad za pokus.