číslo 8 / 2007

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
redaktor České televize

Dnes nejednotní, zítra nemajetní

„Před padesáti lety, v době, kdy se zakládalo Evropské hospodářské společenství, představovali obyvatelé Evropy jednadvacet procent světové populace. Dnes představují dvanáct procent a za padesát let bychom my, Evropané, měli představovat pouhých sedm procent světové populace.“

To jsou jednak čísla k zamyšlení, jednak je to věta, kterou na konci ledna pronesla ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu německá kancléřka Angela Merkelová. Použila je jako argument k tomu, aby účastníkům z celého světa ilustrovala zásadní význam jednání, která se během příštích dvou či více let mají odehrát mezi vládami členských zemí Evropské unie. A aby konstatovala, že nejednotnost je pro Evropany něčím, co si mohou dovolit stále míň a míň.

Přesto právě perspektiva nejednotnosti, a možná i rozkolu v Evropské unii provázela kancléřku Německa, které v současné době předsedá Radě EU, na její cestě do Prahy k prvním rozhovorům, které až do června povede se členy Unie o dalším osudu textu Evropské ústavní smlouvy. Iniciativa k přijetí takového dokumentu zdánlivě vrcholila před třemi lety podpisem státníků, aby pak - možná opět jen zdánlivě - ztroskotala, když ji v roce 2005 v ratifikačním procesu zablokovalo francouzské a nizozemské ne.

Rozkol nehrozí kvůli tomu, že osmnáct členských zemí text ústavní smlouvy schválilo, dvě ho v referendu odmítly, vlády tří dalších jsou výslovně proti (britská česká a polská), další čtyři spíš naopak (Portugalsko, Irsko, Rumunsko, Bulharsko). Rozkol hrozí kvůli tomu, že v diskusi o ústavě či o dokumentu, který by ji nahradil, nepůjde vlastně o nic jiného než o samu podstatu Evropské unie, o její smysl a o její cíle. A protože právě v tom jsou rozpory, může být v příštích měsících v sázce jedna z velkých hodnot evropského integračního procesu: soudržnost Evropské unie.

Rozkol může dlouho utajovat své jméno. Může mít podobu poklidné debaty o tom, zda v rámci Unie musí všichni přijmout stejné zásady a podmínky. Koneckonců Velké Británii i Dánsku už Unie v některých ohledech výjimečné postavení přiznala. Ani pod Schengenskou smlouvou nejsou podpisy všech. A ani společná měna není společná všem. A jedna ze základních svobod, které jsou pilířem evropské integrace - možnost hledat si zaměstnání kdekoli na teritoriu EU, se zatím také nevztahuje na všechny členské země.

Precedenty nesoudržnosti a nedůslednosti přijdou nyní vhod těm politikům, kteří už dlouho a při každé vhodné příležitosti vyhrožují „vícerychlostní“ Evropou, navrhují Evropu „s měnitelnou geometrií“ - což je metafora, která se inspirovala měnitelnou geometrií křídel nadzvukových letadel. Mají teď příležitost nabídnout své „řešení“ znovu. Je to ovšem právě tak neblahé řešení, jako je neblahá možnost, že tito politici dokonce naleznou příznivou odezvu u kritiků ústavy, tedy u odpůrců homogenní a silné evropské struktury, neboť právě k takové Evropě otvíral text ústavní smlouvy cestu.

Možnost podřídit se jen některým pravidlům hry, nemuset ujít celou cestu, ale jen její polovinu, nesdílet s ostatními celý osud integračního experimentu, nýbrž pouze jeho bezpečnější část - to by byla nabídka, kterou by možná někteří odpůrci původního textu ústavy přivítali. Rozhodně ti, kteří často i samu myšlenku evropské ústavy napadali kvůli svému přesvědčení, že státní suverenitu je nutné uchovat v míře co největší.

Nová česká vláda učinila hned v prvním týdnu své existence velmi rázné kroky k definování své zahraniční politiky. Jedním z nich bylo odmítavé stanovisko ke snaze Angely Merkelové o oživení procesu ratifikace smlouvy o Evropské ústavě. Druhým krokem bylo zahájení dvoustranných jednání o výstavbě radarové části amerického systému protiraketové obrany. Občanům, Evropské unii (a jak to tak vypadá, i Severoatlantické alianci) dala tak nová česká vláda najevo, že v obnovení plnohodnotného partnerského vztahu se současnou vládou ve Washingtonu se nehodlá řídit zdrženlivostí, kterou v této věci zachovává většina členských zemí EU. A EU speciálně dala vykročením k vlastním bilaterálním trasatlantickým vztahům najevo, že doménu české zahraniční politiky hodlá ponechat ve své výsadní kompetenci.

Z pražských rozhovorů prezidenta a premiéra s kancléřkou Merkelovou a ze všeho, co oba čeští politici zatím řekli o svém pojetí Evropské unie, se dá odvodit ještě jedna zásadní věc: jejich přáním je, aby v maximálním možném počtu rozhodnutí činěných na úrovni Unie platil princip jednomyslnosti (tedy jakési právo veta jednoho každého členského státu) jako pojistka proti posilování centra a proti oslabování národních vlád. Princip jednomyslnosti v množině sedmadvaceti zemí s vládami různých politických orientací, různé politické zralosti, různé délky mandátu, různých vztahů ke všem ostatním vládám, zejména k těm sousedním může paralyzovat jakoukoli shodu a znemožnit jakýkoli vývoj!

Padesát let už trvá proces evropské integrace. Byl v každé etapě odpovědí na výzvy své doby. Změnil už dost viditelně život v Evropě. Rozhodně k lepšímu. Začínal měnit i prostor kolem Evropy. Na východě Evropy, ve Středomoří. Zastaví-li se, ztratí Evropa kredit, nebude dobrým obchodním partnerem a nebude mít sílu spoluurčovat běh světa. Naopak, okolní, ne právě přátelský svět začne měnit Evropu. A rozhodně ne k lepšímu.

My všichni, co žijeme v Evropě, představujeme už jen dvanáct procent světové populace, a to procento stále klesá. Silní můžeme být už jen všichni dohromady. V Evropě je dnes už hodně lidí (i politiků), kteří to vědí.