číslo 9 / 2007

Pořiďte si

Když třeštili blázni a létali andělé

Koho by v nynějším čase masopustu a karnevalů zajímalo, odkud se tyto slavnosti vzaly, jaký měly ve středověku průběh a jak se od 10. do 16. století proměňovaly, může sáhnout po knize francouzského medievalisty Jacquese Heerse Svátky bláznů a karnevaly. V závěru uplynulého roku ji ve své historické edici Každodenní života vydalo v překladu Heleny Beguivinové nakladatelství Argo.

Její autor náleží do onoho silného proudu současné historiografie, která obrací svůj zájem k sociálním jevům, každodennímu životu a mentalitě příslušníků středověké společnosti. Když ve vstupní kapitole, nazvané Svátky, mentalita a moc, formuluje funkci a smysl svátků, všímá si především aspektů sociálních. Důraz klade na moc. „Každá moc se měří podle účastí obecenstva na slavnostech,“ říká a míní, že účelem zdánlivě bezúčelných slavnosti bylo stvrzovat sociální smír. Zřejmé je to u svátků bláznů, jež karnevalům předcházely nejen z hlediska kalendáře - slavily se v průběhu prosince -, ale také z hlediska historického. Objevovaly se již okolo roku 1000 n.l., byly to především svátky kleriků a pořádaly je jednotlivé kapituly. Nejrůznějšími projevy obrácené hierarchie a „světa naruby“ sloužily - zjednodušeně řečeno - jako ventil k uvolňování sociálního napětí uvnitř církve, a tím vlastně její hierarchické uspořádání upevňovaly. K těmto svátkům probíhajících především v městských kostelech a katedrálách se však brzy začaly připojovat také laici a jejich prvky začleňovali do svých - kalendářně posunutých - masopustních karnevalů. Autor barvitě líčí průběh obou typů svátků, podíl výtvarných a slovesných umělců na jejich pořádání, vznik nejrůznějších bláznovských bratrstev, i to, jak svátky ovlivňovaly dobovou uměleckou produkci a kulturu. V těchto pasážích je kniha nejpůsobivější a svým vypravěčským gestem, scelujícím mozaiku dílčích konkrétních fakt a poznatků, připomíná pověstný Huizingův Podzim středověku. Čteme-li, jak v průvodech jezdily lodi bláznů a jak v kostelech létali andělé, bezděčně nás napadne, že obrat soudobého výtvarného umění k nejrůznějším instalacím a performancím má své historické paralely. Zatímco svátky bláznů s nástupem novověku vymizely, karnevaly byly postupně transformovány ve dvorské slavnosti, jejichž funkcí bylo glorifikovat šlechtu a stvrzovat její moc.

Zorný úhel autora je zúžen na západní Evropu, což je u francouzských historiků takřka pravidlo. Přesto každého, kdo se o problematiku tzv. „smíchové kultury“ byť jen trochu zajímá, musí zarazit, že se kniha - poprvé vydaná roku 1983 - ani v závěrečném přehledu literatury nezmiňuje o osmnáct let starším a dnes již klasickém titulu Michaila Bachtina Francois Rebelais a lidová kultura středověku a renesance (jeho francouzský překlad vyšel v roce 1970, český o pět let později). Ignoranci emeritního profesora Sorbony naštěstí nesdílí jeho český nakladatel, jenž ve stejné edici, v jaké vyšly Svátky bláznů a karnevaly, plánuje Bachtinovo dílo v nejbližší době znovu vydat.

BRONISLAV PRAŽAN