číslo 9 / 2007

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

Dva pohledy směrem k moravské metropoli

Jak se ukazuje stále zřetelněji, šedesátá léta byla u nás pro rozhlasovou hru jednou z mimořádně šťastných dob. Vedle špičkových dramatiků „pražských“ se tenkrát na jejím rozvoji a rehabilitaci jejích specifik velmi podnětně podílela i autorská líheň brněnská (vedle staršího Ludvíka Kundery do ní patřili zejména ještě mladí Milan Uhde, Antonín Přidal, Karel Tachovský ad.). Zcela mimořádné naděje vzbuzoval v té době i Miloš Rejnuš. Původní profesí historik (vyhozený z práce pro své náboženské přesvědčení), později univerzitní knihovník, psal jemně prokreslované psychologické povídky, byl pronikavým rozhlasovým (i divadelním) teoretikem a kritikem, ale především neobyčejně talentovaným dramatikem. Jeho rozhlasové hry (například Ovidiův návrat, Život s hudbou, Děsně moc práce), patřily k prvním, které v tehdejší dramaturgické praxi prosazovaly prioritu metaforického myšlení, vrstevnatého psychologického vhledu i dramatické zkratky nad rozvleklostí realismu stále ještě hodně prorostlého propagandistikou, a jejich mimořádné kvality potvrdilo i uvedení na německých, holandských a švýcarských rozhlasových stanicích, a také úspěch jevištních verzí několika z nich. Právě ty nejlepší však jejich autor z vysílání už bohužel neslyšel, 13. září 1964 totiž podlehl zranění utrpěnému při automobilové nehodě, v pouhých dvaatřiceti letech!

Jen několik dní před smrtí Rejnuš dokončil svou poslední, a taky nejproslulejší rozhlasovou hru Urhamlet. Bezprostředním vnějším podnětem k ní mu byl zřejmě atentát na prezidenta Kennedyho z listopadu 1963, ale svým poselstvím mířila k úběžníkům nadčasovějším, eticky existenciálním. Převážně veršovaný a dramaticky vypjatý apokryf rekonstruuje na „soudním“ půdorysu ony situace a děje, které předcházely hamletovskému příběhu, jak jej známe od Shakespeara. Mučivě rozporné dilema člověka, který chce být neúhybně, autenticky pravdivý, zároveň však cítí i odpovědnost za osudy své země, včetně jejích „pragmatických dimenzí“, je jednou pro Rejnuše typických, ostře, až strmě nastavených situací, pro něž hledá ve svých dramatech řešení. Přesah spočívá v hledání smyslu činů lidského jedince, který je vystaven mocenským manipulacím a bojuje o svou vnitřní integritu. Osobní zaujetí exponovaným problémem pozvedá Urhamleta vysoko nad úroveň průměrné dobové produkce, tolik tenkrát okouzlené různými schématickými, odosobnělými „modely“, a činí jej dílem dodnes plně živoucím. Opět jsem si to uvědomil nad novou reprízou této hry, která byla sice Josefem Melčem natočena již v roce 1969, tehdy však bylo její vysílání zakázáno (právě tehdy její „nebezpečná“ aktuálnost musela přímo křičet!). Její nahrávka se jen šťastnou náhodou uchovala, a byla tedy premiérována až v roce 1990. Slyšet režijně přesně vedené výkony třeba Josefa Chvaliny (Soudce), Vlasty Chramostové (Gertruda), Otakara Brouska (Klaudius) Jiřího Ornesta (Hamlet) i dalších byl pro mne znova pozoruhodný zážitek. Mimo jiné i v tom, jak tito herci dokázali plasticky a věrojatně prokreslovat psychologii postav, aniž by jim přece jen hodně stylizovaná dikce autorových dialogů činila jakékoli potíže.

Shodou okolností právě ve dnech, kdy běžela repríza Rejnušova Urhamleta, vysílala Vltava v cyklu Osudy i desetidílné čtení z vzpomínkové knihy překladatele ruské poezie a básníka Vojtěcha Jestřába (1923–2003) Brno - můj Armacord v čase zatmění (v podání Ladislava Lakomého). Jestřáb se v něm především okouzleně vrátil k městu svého dětství a mládí, k mnoha svým přátelům z brněnského literárního, výtvarnického a divadelního prostředí, ale i k nemenšímu počtu svých dívčích a ženských lásek, a to vše na pozadí proměn politického ovzduší, od absolutního „zatmění“ 50. let přes zjasněnější léta šedesátá až po nové potemnění normalizační, jejichž dramatické amplitudy poznamenaly i jeho osobní a tvůrčí dráhu. Mezi mnoha zblízka snímanými portréty Jestřábových důvěrných přátel je jeden, který mohl jistě přivábit zvlášť mimořádnou pozornost: mám tu na mysli portrét Milana Kundery z jeho mladších let - ten myslím, aniž by se snížil k jakékoli bulvárnosti, vnáší i dost světla do současných, pro někoho až trochu „tajemných“ postojů tohoto velkého Čechofrancouze. V každém případě touto vyznavačskou knihou získalo Brno nejenom dalšího ze svých okouzlených trubadurů, ale i nepominutelného a v mnohém, zejména v detailech, cenného svědka svých novodobých kulturních dějin.

Foto František Tóth