číslo 9 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Žila byla česká krajina...

Zohavená a pošpiněná, nepřestajně zraňovaná, zaživa svlékaná z kůže. Jako by nenáviděná, ve skutečnosti však jen neviděná. Nevnímaná. Česká krajina, pro většinu z nás rodná zem. Není to tak dávno, co v sobě nesla patos národního zázemí, symboliku vlasti. Leč i slovo vlast je významově vyprázdněno, ostatně Češi více než jiní vyhledávají v zimě v létě stále více krajin cizích, hlavně ti zámožní, jejichž zámožnost má nejednou svůj původ právě v devastaci krajiny rodné.

Našlo si mne tohle mé staronové téma právě proto, že ani během přítomné prapodivné zimy nezimy jsem o víkendech nepřestal brousit českou krajinou, tedy spíše jen dosažitelným okolím hlavního města. Snad jsem přitom udělal něco pro zdraví tělesné, obávám se však, že tomu duševnímu jsem nepomohl. Rány na těle krajiny nutně vyvstávaly více než jindy, nezakrývala je zeleň a na rozdíl od dřívějších zim ani sníh. A co jsem viděl především? Igelitové sáčky a obaly, všudypřítomné ve škarpách silnic, zaorané v brázdách polí, povlávající z holých křovisek a stromových korun. Plastové láhve včetně jejich zahnívajících obsahů. Výkopy a zahloubené základy olbřímích, jakoby marťanských staveb. Nová dlouhatánská vedení těch či oněch energií zemí i vzduchem. A nad tím vším hnal pronikavý zimní vítr stejně pronikavou otázku, kolika z nás tohle vadí...

Provozovatelé dopravních prostředků a komunikací zdánlivě vědí, co dělají, když nám pohled na zbytky krajiny raději zakrývají. Kolem vlakových kolejí v zájmu globální rychlosti narostly vysoké protihlukové stěny. Z dálnice zase krajina skrovně probleskuje mezi billboardy jak izolovaná okénka animovaného filmu. V dálkových autobusech nás dopravci úspěšně nutí sledovat pitomé filmy na televizní obrazovce. Případně oslepí okna nějakou reklamou. Cestující co já vím proti tomu nijak neprotestují, krajina se tedy v jejich očích zřejmě stala nutným zlem, nudou k nepřežití.

A zase jiní se na ni paradoxně nedívají, ani když ji vyhledají pro ni samu. Mám na mysli uživatele tolik vychvalovaných cyklostezek, jimiž v honbě za propoceným tričkem začasté profrčí, aniž by zaznamenali monumentální stavebnost krajiny, natož pak její přírodní detaily. Samozřejmě, že pak nemohou nazřít ani symptomy její zuboženosti, v našich podmínkách nikde příliš vzdálené. Zhoubné bujení dálničního betonu. Arogantně hloupá satelitní městečka, k nimž bylo marně vyřčeno tolik chytrých odsudků. Mamutí krabice skladišť všelijakých krámů, olupující nás o celistvost krajinných horizontů a tím i o životní přesah naděje a snění. Umělé polomy sjezdovek, sloužících pouhým několika zaplaceným minutám zbytnělého sebevědomí.

Vždyť ani nelze lidsky souznít s globalizovanou krajinou, jejíž dominanty lze nakonec odtěžit a malebné plenéry nahradit automobilkou či radarovou základnou. Turistické stezky pro ty dobrovolně opěšalé, proplétající se mezi tím vším neřádstvem, pak nezřídka působí jako parodie byvších představ o vlasteneckém putování po přírodních krásách rodné země... Když už nic lepšího, přiznejme si alespoň, že jsme svědky umírání české krajiny coby pojmu a symbolu. Beztak už ji malíři nemalují, básníci o ní nepíší a slova národní hymny jsou chápána jaksi jen v historickém kontextu. Mladí lidé, včetně mých studentů, se k mé bezmocné nelibosti již cítí být spíše Evropany, přechodnými obyvateli mnoha zvnějšnělých, tedy i zaměnitelných krajin. Není-li toto důsledkem minulé i současné, fyzické i duchovní devastace krajiny české, bude to jistě příčinou obojí devastace budoucí, již nezvratné a nevratné. Platí-li to, co dosud platilo, totiž že krajina formuje duši národa, bojím se, cože to za patologickou duši bude časem zformováno...