číslo 11 / 2007

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

Nezapomenutelné chvíle

Reklama si umí najít cestičku i k člověku, který se jí programově brání. Viz úspěšný inzerát jedné americké farmaceutické firmy: „Chcete být imunní vůči reklamě? V tom případě posilujte svůj imunitní systém našimi vitaminovými přípravky!“ Netřeba jezdit až do Ameriky, aby si člověk uvědomil, že reklama je rafinovaná past. Je políčena na každého z nás. Na někoho platí agresivní tón, na někoho dvojsmyslnost. Na někoho zase důraz na údajnou cenovou výhodnost. Na jiného pak příslib hubnutí, případně apel na módní trendy. Protože jsem zatím nepozřel americké vitaminové přípravky posilující imunitní systém, přiznávám, že proti jistým druhům reklamy nejsem imunní. Zvláště proti těm, které ve mně návazně rozehrají nějaký proud představ. Naposledy se mi to přihodilo při četbě reklamy na automobilová stání v podzemních garážích Národního divadla. U vjezdu jsem četl následující slogan: „Vaše auto prožije nezapomenutelné chvíle s auty našich umělců“. To mě dostalo. Vjel bych sice do garážového undergroundu tak jako tak, ale po přečtení té reklamy jsem nechával vozidlo v betonových útrobách s úplně jiným pocitem. Jak by ne, když jsem byl upozorněn, že tam bude pobývat spolu s auty umělců. Mohl jsem na to už dříve přijít sám. To dá rozum, že v garážích Národního divadla budou parkovat i lidé, kteří v něm vystupují. Ale nikdy jsem takhle neuvažoval a neuvědomoval jsem si jedinečnost té příležitosti. Až teď.
   Po přečtení sloganu a po zaparkování vozu jsem si začal v hlavě pohrávat s představou, jaké nezapomenutelné chvíle asi prožije moje auto s auty divadelních umělců. O čem si spolu budou asi povídat? O zimních pneumatikách? O průměrné spotřebě na sto kilometrů? O množství airbagů? O vyhřívaných zpětných zrcátkách? O brzdách ABS? O značkách používaných olejů? Nebo o tom, kdo z umělců má ve svém rádiu ještě tradiční přehrávač kazet, a kdo už jen modernější chroupač cédéček a empétrojek? Auta umělců si jistě vyměňují s ostatními zaparkovanými vozy i zkušenosti hygienické. Svěřují se, zda dávají přednost očistě v mechanické myčce, nebo preferují mytí ruční. Možná dokonce prozrazují, jak často jim jejich majitel dává umýt spodek. Ať už se auta umělců baví s těmi ostatními o čemkoliv, vzniká otázka dorozumívací řeči. Předpokládám, že vzájemná komunikace probíhá neslyšně. Tedy neslyšně pro lidské uši. Autům samotným bude rozprava srozumitelná - možná podobně, jako je jim srozumitelný signál z dálkového ovladače v autoklíči. Nepředpokládám ovšem, že auta spolu hovoří nějakým mezinárodně srozumitelným esperantem. Ale jak se vzájemně mohou domluvit vozy vyrobené ve Francii, v Japonsku, u nás, v Itálii, v Německu a jinde? Bude tomu nejspíš podobně jako u lidí - zprostředkovatelským jazykem bude angličtina.
   Až potud by nebylo na společném ustájení aut umělců a neumělců nic tak zvláštního a přitažlivého. Tím lákadlem s naznačenou nezapomenutelností společného pobytu v garáži je skutečnost, že od aut umělců se očekává, že mohou nabídnout nějaké zajímavosti ze světa divadelních hvězd. K představám o životě známých herců, pěvců, dirigentů, scénografů i sólistů baletu patří jaksi automaticky vidina rozličných pikantérií, historek, afér, drbů, exkluzivních zážitků a milostných avantýr. Nemůže být pochyb, že auta dotyčných umělců o tom vědí své takříkaje z první ruky. Právě proto je nám společné garážování s takovými vozy zdůrazňováno jako příležitost k čemusi jedinečnému. Nezaměnitelnému. Jen si zkusme cvičně představit alternativu dotyčného sloganu pro nějaké jiné garáže, než jsou ty v Národním divadle. Namátkou předestírám variantu pro garáže v obchodním domě: „Vaše auto prožije nezapomenutelné chvíle s auty našich manažerů a pokladních.“ Nebo na nádraží: „Vaše auto prožije nezapomenutelné chvíle s auty našich strojvůdců a výpravčích.“ Přitom by taková auta mohla vyprávět určitě stejně zajímavě jako vozy umělců. Ale na tuhle notu by se reklama nechytla. Navíc se v případě umělců očekává, že budou mít pokud možno nějaký atypický vůz - jako by umělec v sériové značce byl rázem taky sériový. O to pozoruhodnější jsou chvíle, kdy podobné povrchní představy jsou narušeny. A někdy zcela. Jeden příklad za všechny - z loňska. Když ve Stavovském divadle skončilo představení Schillerovy hry Úklady a láska, vyzvedli jsme si se ženou v šatně kabáty a šli na metro. Do jeho vagonu s námi nastoupil na cestu domů i mistr Radovan Lukavský, kterého jsme ještě před chvílí viděli na scéně. Toť exkluzivní a věru výjimečný vůz - vůz metra! V garážích Národního divadla jsem neviděl zaparkovaný ani jeden z nich. Bez ohledu na to, že skutečnost života herců se mnohdy rozchází s představami o jeho permanentní kromobyčejnosti, magie divadla dělá v hlavách své. Autor sloganu zmíněných garáží toho využil, a jak už jsem uvedl, dostal mě. Na rozdíl od sterilních reklam nelze té uvedené upřít míru vynalézavosti a hravosti. Kdo ví, jaké nezapomenutelné chvíle prožilo moje auto s vozy umělců Národního divadla. O čem si asi vzájemně špitaly? Nic z toho mi nebylo prozrazeno; zřejmě se muselo moje auto zavázat k mlčenlivosti.
   Když jsem vyjížděl z garáží, usoudil jsem, že tamní pobyt musel být pro auto skutečně silným zážitkem. Jeho přední sklo se totiž zarosilo, a slzy vždycky znamenají silnou emoci. Buď tam v podsklepí prožilo s vozidly umělců cosi dojemného, nebo naopak něco k smíchu, protože i při něm se slzí.