číslo 12 / 2007

Navštivte

Projekce propastí, stínů a závratí duše

Moderní dramatika čerpá z poznatků psychologie a psychoanalýzy poměrně často. Někdy skrytě, jindy toto pozadí své inspirace nezapírá. V současné době jsou na pražských divadelních scénách inscenovány dvě hry, do jejichž syžetu a dramatické struktury se zřetelně vepsalo učení dvou největších psychologů 20. století-

Když zakladatel moderního amerického dramatu Eugene O‘Neill (1888–1953) ve své trilogii Smutek sluší Elektře (1931) přenesl témata obsažená v Aischylově Orestei blíž k současnosti, motivoval jednání postav a jejich vztahů s pomocí konstruktů Sigmunda Freuda. Seškrtáním této obsáhlé trilogie do jednoho večera, k němuž v Divadle pod Palmovkou přistoupil režisér Petr Kracík s použitím překladu a úpravy Milana Lukeše, vystoupily jak Elektřin, tak Oidipův komplex z tkáně hry ještě obnaženěji, takže postavy těmito komplexy soužené jsou jimi zároveń zúžené a zploštělé. Zvláště očividné je to v případě „titulní“ postavy - Lavínie. Její city v podání Barbory Valentové neprocházejí žádnou proměnou: nenávist k matce Kristině je stejně velká v době, kdy je milovaný otec Ezra Manon ve válce, jako poté, kdy se spolu s jejím bratrem Orinem vrátí a matka způsobí jeho smrt. Kvůli této sošné tvrdostí a zarputilostí působí Lavínie v mnoha scénách nevěrohodně. Stejně tak její bratr hovořící o své válečné zkušenosti. Devastaci a vyprahlost duše, kvůli nimž se Orin může stát nástrojem Lavíniny pomsty a vrahem vlastní matky a jejího milence, Radek Zíma předestírá, ale nezpřítomňuje - nedotýká se emocí diváků. S větším zdarem jsou podáni rodiče obou netvorů: zatímco však Renému Přibilovi nabízí role Ezry jen malý prostor, Kristina otevírá Zuzaně Slavíkové širší možnosti. A ty také hvězda brněnské činohry a nová posila Palmovky plně využila k propracovanému portrétu ženy, která kolísá mezi city a rozumem a touží stejně tak po lásce jako po svobodě.

 * * *

Vertigo - nastudované Alexandrem Minajevem (televizní diváci ho znají ze seriálu Ulice jako Hrihorije Lisečka, hlídače v Království hraček) s herci Divadelního spolku Kašpar - napsal Alexandr Jevgenjevič Stroganov (1961). Autor více než třiceti dramat je původním povoláním psychiatr. Příběh Vertiga, čili „závrati“, je v prvním plánu příběhem lásky Sergeje Jesenina a americké tanečnice Isadory Duncanové, ve druhém pak imaginativním a zároveň psychoanalýzou poučeným jevištním esejem o osudu citlivého tvůrce v době totalitního sociálního inženýrství i o nadčasových pramenech tvorby a sebedestrukce. Na scéně Divadla v Celetné se pohybují tři postavy, všechny skvěle typově obsazené. Jitka Nerudová nějaký čas kvůli roli Jeseninovy druhé ženy dokonce studovala v Duncancentru, a dokáže ji proto sugestivně zpřítomnit i v jejím tanečním projevu. Petr Lněnička sugeruje rozevlátost bohémského básníka a je mu podoben též fyzicky. Nejuhrančivější je ovšem Černý muž. Toho dramatik převzal ze stejnojmenné básně, kterou Jesenin napsal nedlouho před tím, než si sáhl na život. V ní je básníkovým protichůdným alter ego, ve Stroganově dramatu pak archivářem, letcem, komisařem - pod různými mimikry se ukrývajícím Stínem. Tedy tím, co dle Freudova oponenta C. G. Junga člověk vytěsňuje ze svého vědomí a v čem splývá jeho osobní inferno s infernem universa. Obé se podařilo Františku Kreuzmannovi propojit v pozoruhodném výkonu představujícím chladnou manipulativní racionalitu v masce všudypřítomného pomocníka, jakéhosi černého anděla strážce. Emocionální i estetickou sílu inscenace umocňuje scénografie: kostýmy Petry Krčkové a scéna Karla Špindlera, na jejímž horizontu jsou umístěny kovové pláty (při jejich „rozžhavení“ z nich vystupují portréty sovětských vůdců), dokonale propojují časové zakotvení  příběhu s jeho nadčasovým vyzněním.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Divadlo v Celetné