číslo 12 / 2007

Pořiďte si

Vzpomínka na „George“ Traxlera

   Jedním z těch českých umělců, kteří již velmi záhy po „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948 pochopili, že doma jim už pšenka nepokvete, byl i skladatel, aranžér, pianista a zprvu též konferenciér Jiří Traxler. Přestože jeho oslnivá kariéra trvala vlastně jen zhruba dvanáct let, řada jeho skladeb přežila dodnes, nesporně také díky pamětnickým filmům, které ani komunisté nedokázali sprovodit z normalizační obrazovky a v nichž některé „traxlerovky“ stále znějí. Jiří Traxler oslaví 12. března v kanadském Edmontonu své pětadevadesátiny a jeden z dárků, který jistě nepotěší jen jeho, má jistý: v historicky cenné a záslužné edici Fonogram, kterou pro Producentské centrum Františka Rychtaříka a vydavatelství Radioservis připravuje Gabriel Gössel, právě vyšlo unikátní album Hold Jiřímu Traxlerovi.
   Táborský rodák a absolvent místní Hudební školy Oskara Nedbala měl být právníkem. Jenže múzické nadání a hlavně setkání s představiteli české jazzové avantgardy, sdruženými v pražském Gramoklubu, rozhodly jinak. V roce 1935 Traxler zanechal studií, přestěhoval se na Vinohrady a vstoupil do právě založeného Orchestru Gramoklubu, pro který začal brzy i skládat a s nímž se prvně dostal do nahrávacích studií. Následovalo setkání s klíčovými muzikantskými osobnostmi té doby: s Jaroslavem Ježkem a R. A. Dvorským. S Dvorského nakladatelstvím podepsal pětiletou smlouvu a jeho skladby tak mohly vycházet tiskem i na gramodeskách, s již těžce nemocným Ježkem dokonce vyjednával převzetí orchestru Osvobozeného divadla. Jenže přišly mnichovské události a Ježkova emigrace, a tak začal Traxler blíže spolupracovat i s Karlem Vlachem, v jehož orchestru se interpretace Traxlerových písní ujímaly přední zpěvácké hvězdy protektorátních let Arnošt Kavka, Jiřina Salačová či Inka Zemánková. Hvězdného postavení si však tehdy užíval i sám Traxler, využívaný také filmem (Eva tropí hlouposti, Sobota, Za tichých nocí).
   Po válce přišla svoboda, swingové opojení, ovšem také první symptomy nadcházejících čtyřiceti totalitních let. Když v roce 1949 zakázal ministr informací Kopecký bezprostředně po premiéře hudební komedii Moje žena Penelopa, autor hudby Traxler uprchl do západního Německa a po ročním pobytu v utečeneckém táboře vycestoval do kanadského Montrealu. K hudbě se bohužel již nikdy nevrátil. Zpočátku působil v kanadském rozhlase, ale nakonec až do penze pracoval jako technický ilustrátor a grafik v letecké firmě Canadair. V důchodu sepsal pro Škvoreckého nakladatelství 68 Publishers své paměti Já nic, já muzikant a přestěhoval se do Edmontonu, kde žije s manželkou Jarmilou a spolupracuje s krajanskými spolky.
   Právě Čechům a Slovákům žijícím v Kanadě svým způsobem vděčíme za vznik podstatné části cédéčka Hold Jiřímu Traxlerovi. Před rokem totiž v posluchárně edmontonské Saint Jean College uspořádali vzpomínkový večer a zaznamenali Traxlerovy vzpomínky na dětství v Táboře, vznik Gramoklubu, setkání s Ježkem, Dvorským či Vlachem, které tvoří jakási intermezza alba. Tím nejpodstatnějším jsou tu však vesměs šedesát a více let staré nahrávky, jejichž přepisy ze šelakových desek různých značek vycházejí na CD většinou poprvé. Najdeme tu například dvě Traxlerovy skladby v podání Ježkova Swing Bandu, raritní už proto, že Ježek natáčel na desky takřka výhradně vlastní tvorbu, filmovou píseň Opona padá s Jiřinou Salačovou či zřejmě nejslavnější Traxlerovu skladbu Jedu nocí, kterou sice proslavil R. A. Dvorský, ale zde je ve verzi pro německý trh a s vokály Allanových sester. Působivou tečkou jsou Carmichaelovy evergreeny Georgia On My Mind a Star Dust v klavírním podání Jiřího Traxlera - obě nahrávky dělí neuvěřitelných sedmdesát let...

MILAN ŠEFL 

Foto archiv