číslo 12 / 2007

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

Chartisté nejsou chudáci!

   V úterý 13. března uplyne třicet let od smrti významného českého filozofa Jana Patočky, který zemřel po opakovaných výsleších Státní bezpečnosti. Byl na ně zván, protože byl jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Jeho pohřeb se stal - jak už to v naší zemi bývá - demonstrací lidí stojících v opozici vůči komunistickému režimu, nejen těch, kteří Chartu 77 podepsali. Státní bezpečnost tehdy obšancovala přístup ke kostelu svaté Markéty na Břevnově, mnohým, kteří se chtěli pohřbu zúčastnit, zaměstnavatelé nedovolili opustit pracoviště a veškeré smuteční projevy nakonec přerušily helikoptéry, které přelétávaly nad hřbitovem.
   Filozofovy spisy byly tenkrát tajně zaslány do Vídně, kde vznikl archiv díla Jana Patočky, a dnes jsou konečně vydávány. I ta nejlepší knihkupectví s filozofickou literaturou však mají na skladě jen obsáhlé svazky sebraných spisů, kdežto drobné a čtivé studie Jana Patočky, které vycházely pouze v samizdatu, oficiálně za těch skoro osmnáct let od listopadového převratu nikdo nevydal. Škoda, i tím si my všichni opět dokazujeme, že nejsme schopni ocenit velikány našich dějin.
   Smutné je také to, že dnes známe spíše jména těch, kteří podepsali Antichartu, než jména signatářů samotné charty. Protože Charta 77 nebyla organizací, je dnes jen velmi obtížné získat adresy všech, kteří ji podepsali. A tak jen někteří z nich mohli od „strážců odkazu Charty 77“, konkrétně Dany Němcové či Rudolfa Battěka, obdržet pozvánku na setkání chartistů 13. března v prostoru Pražské křižovatky. Zvláště scházejí adresy signatářů z malých měst, které tehdejší komunistický režim pronásledoval nejvíce - chartisté v Praze a Brně měli přece jen oporu ve vlastní neformální komunitě. Lituji toho, že právě někteří lidé mimo centra nedostali ani tu pozvánku, kterou by mohli ukázat svým vnukům. Jistě by na ně byli pyšní.
   Jiní spoluobčané na takzvané disidenty a chartisty nadávají, že se všude roztahují. Není to pravda, nejsou a byli jen výjimečně zastoupeni v předchozích vládách nebo v dalších mocenských pozicích, a nikdo z nich, jen za to, že kdysi podepsal Chartu 77, nedostal „teplé místečko“, či jak se říká „trafiku“. Přesto nesouhlasím ani s opačným názorem, který hlásá, že právě bývalí disidenti a chartisté jsou chudáci. Nejsou! Dostali satisfakci tím, že u nás došlo k převratu v listopadu 1989. Tito lidé se navíc nevystavili tlaku komunistického režimu proto, aby něco získali. Šlo jim o čisté svědomí a vlastní přesvědčení. Odvolávat se na svědomí je ale pro současné „tržní svazáky“ těžko pochopitelná hodnota.