číslo 13 / 2007

Navštivte

Nejde jen o rokenrol, jde i o kyslík svobody

O Stoppardově Rock‘n‘rollu a jeho uvedení ve Zlaté kapličce v režii Ivana Rajmonta se toho už - na jednu divadelní inscenaci - napsalo nebývale mnoho. Není divu. Světoznámý britský dramatik, který je rodákem ze Zlína, napsal hru, jejíž příběh dost podstatně vychází z české reality, kterou současní padesátníci a víceletí zažili na vlastní kůži a ti mladší, podle toho, s jakou snadností o ní vyslovují soudy, ji taky mají dobře „zmáknutou“. Jde o dobu od sovětské okupace v osmašedesátém do koncertu Rolling Stones na Strahově v roce 1990. A i když „předlohy“ k některým postavám seděly na premiéře v hledišti, Stoppard se ve hře nenimrá v našich traumatech. Byť se v českých reáliích velmi dobře orientuje, zajímají ho v hlubších, nicméně velmi aktuálních souvislostech - především krize a smyslu levice v soudobé evropské společnosti.

Hlavní postavy český student Jan a anglický profesor filozofie a komunista Max se setkávají a spřátelí na univerzitě v Cambridge. Pokud jde o české téma, sám dramatik hovoří o inspiraci texty Havlovými, Jirousovými a Kunderovými, ale zároveň je z vitálního textu patrná i další velice osobní motivace, promítající se především do postavy českého Jana: představa, jak se mohl vyvíjet jeho vlastní život, kdyby se matka rozhodla po válce nežít v Anglii, ale vrátit se se synem do Čech. A nelze pominout téma rokenrolové, prostupující celou hru, téma hudby, která mladé šedesátých i sedmdesátých let sytila nejen revoltou, ale i kyslíkem svobody. U nás o to víc, že šlo o hudbu dlouho zakazovanou, těžce se prosazující a v případě legendárních Plastiků i kriminalizovanou. Režisér Rajmont Plastiky - dnes už téměř jako živoucí dokument - také na scénu Národního divadla v úvodu i závěru inscenace přivádí. Jejich příběh totiž tvoří páteř náročné, humorné i jemně nostalgické, motivicky a myšlenkově bohaté a rafinovaně tvarované hry, postavené na slovu a vtipných i přesných dialozích (výborný překlad Jitky Sloupové).

Když divák nechce být jen baven a chytne ho nejen příběh, ale i bravurně vedené politické/ideové „diskuse“, celkem s chutí překoná fakt, že tyto debaty a rozbory poetických metafor básnířky Sapfo sice text nejen posouvají k jisté nadčasovosti, ozvláštňují ho, ale i epizují a místy činí poněkud zdlouhavým. A mechanické členění jednotlivých obrazů hudebními předěly si vychutná pomalu jako album hitů, které jsme v době jejich vzniku nemohli získat do vlastní diskotéky. Ale pozor! Ideje i hudba jsou tu velmi těsně a přitom nenásilně propleteny s lidskou každodenností, ať už je to láska nebo rakovina, drogy, žárlivost, sex, nebo estébáci a s nimi spojená dilemata. Je trochu směšné uvažovat o tom, co vše v této historické fresce chybí nebo není dotaženo, když míra kondenzace témat i situací je nastavena na maximum.

Ačkoli je hra zabydlena celou plejádou postav a skic jejich příběhů, její podstatu formuje ústřední dvojice. Šťastně je do role Jana obsazen David Prachař - ležérní styl jeho herectví, smysl pro ironii i sebeironii hru zajímavě sceluje a zároveň nadlehčuje - ani ve vypjatých momentech nepřipustí špetku patosu. Dramatičnosti a koneckonců i zábavnosti inscenace přispívá, že Alois Ševčík naopak univerzitního marxistu Maxe Morrowa představuje jako vášnivou výbušnou osobnost, „posledního bílého nosorožce“ komunismu. Jeho materialismus je otřesen až tváří v tvář vlastní ženě, jejíž tělo je devastováno rakovinou, ale duch a láska nepozbývají na intenzitě. Podobně jeho sarkasmy ani sebeironie neplynou ze směšné zaslepenosti, ale ze zjištění, že aplikace přitažlivé komunistické teorie se v praxi proměnila ve zrůdný mechanismus a rozumná alternativa, kterou by bylo možno postavit proti současné krizi západní civilizace, je v nedohlednu. Max je ztělesněním bezradnosti kritiků globalizované konzumní společnosti. Stoppardova hra nepodléhá polistopadovému žurnalistickému schematismu, není černobílá, víno svobody je trpké.

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ

Foto Bohdan Holomíček