číslo 13 / 2007

Titulní rozhovor

Ivan Štraus, houslista a pedagog

Jak to vůbec začalo a jak pořad připravujete?

Oslovila mě redaktorka Jana Vašatová a nabídla půlhodinový prostor na Vltavě pro zajímavá sdělení o krásné hudbě. Považoval jsem to za dobrou příležitost udělat relaci, v níž by se posluchači dozvídali neznámá fakta. Pokouším se najít v literatuře a v dalších pramenech jak poutavé informace slovníkového charakteru, tak i zajímavosti ze života muzikantů a z nich pak píšu průvodní slovo. Naštěstí umím čtyři světové jazyky a mám k dispozici slušnou knihovnu. Přiznávám, že mi to dá dost práce: v pořadu je vedle hudby zpravidla pět až osm minut mluveného slova, na jehož přípravu spotřebuji deset až dvanáct hodin.

V rozhlasovém studiu jste doma jako houslista při nahrávání hudby, ale tohle pro vás bylo asi  něco nového, ne?

Nejsem zas tak úplný „slovesný“ zelenáč. Kdysi jsem napsal rozhlasovou hru s názvem Bolero, která dostala první cenu v mezinárodní soutěži Prix Bohemia Radio. Byl to takový fiktivní pořad o tom, jak asi Ravel skládal své Bolero. Dodneška jsem na to docela pyšný, vyhrál jsem tehdy v konkurenci sedmnácti soutěžících! Ravel mi tu hru v podstatě nadiktoval. Většinou jsem psal ve vlaku cestou z Pardubic do Prahy, když jsem tam byl ve „vyhnanství“ z pražské akademie. A jak kolem plynula krajina, já jen zachycoval, co mi Ravel napovídá.

Houslisté se většinou věnují hudbě od velice útlého věku, vy sám jste začínal v šesti letech. Stihl jste jako kluk dělat i něco jiného než cvičit?

Žil jsem normálním klukovským životem. Sice se o mně vědělo, že jsem docela talentovaný, ale zase že bych byl zázračným dítětem, to ne. A taky jsem měl své krize. V pubertě to se mnou hodně mlátilo, a nebýt matčiny pevné ruky, neřku-li přímo vařečky, tak nevím, jestli bych se houslí držel. Dodnes jsem jí za to vděčný, protože - jak říkal Emil Gilels - když malým dětem něco jde, tak se do toho mají nutit. A to byl můj případ. Ve vytrvalosti mě posilovalo, že jsem občas okusil úspěch. Když člověk ve dvanácti třinácti letech zahrál něco před spolužáky a jim se to líbilo, zatleskali a já najednou zjistil, že umím něco, co ostatní neumí. To byla dost velká motivace.

Po konzervatoři a HAMU jste studoval na Moskevské konzervatoři, proslulé vysoké umělecké škole. Jak jste se na ni dostal?

Jako studenti jsme o prázdninách jezdili na takzvané kulturní brigády: pár z nás odjelo do nějakého odborářského rekreačního zařízení, kde jsme vystupovali pro rekreanty za stravu a byt. Já se takto dostal do hotelu Imperial v Karlových Varech, tehdy obsazeného výlučně sovětskými prominentními hosty. Nechal jsem chvíli  své housle ležet bez dozoru v šatně a po návratu z večeře jsem zjistil, že na ně někdo hrál. Nejdřív mě to - eufemisticky řečeno - velmi vzrušilo, ale když jsem se ujistil, že se jim nic nestalo, řekl jsem si, tak dobře, někdo si chtěl zahrát. Po koncertě za mnou přišla starší pohledná dáma, a představila se jako Galina Barinová. Znal jsem ji z koncertního pódia a věděl, že je to jedna z fenomenálních sovětských houslistek, které psaly dějiny houslové hry. Rozklepala se pode mnou kolena a řekl jsem jí: štěstí že jsem o vás nevěděl před koncertem, měl bych ještě větší trému. Chlácholila mne a přidala pár připomínek k mé hře. Tehdy jsem si uvědomil, že v Sovětském svazu zřejmě vědí, jak vychovat dobré houslisty a od té doby jsem si říkal, že to, co umějí oni, bych měl dokázat taky. Chtěl jsem tam odjet studovat také proto, abych se naučil, jak se „dělají“ laureáti prvních cen. V roce 1962 se mi podařilo zúčastnit se Čajkovského soutěže v Moskvě a  málem jsem se dostal až do finále. Tam jsem pak na vlastní oči viděl, co znamená profesionalita sovětské školy a znovu se setkal s paní Barinovou, která mě pozvala, abych k ní přijel do Moskvy studovat. Když jsem pak v roce 1963 ukončil HAMU a o rok později vyhrál první cenu na soutěži Pražského jara, byl jsem už jako sólista známější a dostal jsem stipendium. Studoval jsem v Moskvě celkem dva a půl roku v letech 1966 až 1968.

Získal jste v Rusku kontakty s muzikanty, které přetrvaly?

Tehdy u nás nastalo politické uvolnění, ale tamější lidé se na nás dívali s výčitkou, proč se snažíme odtrhnout od státu, který za nás proléval krev. Mezi muzikanty se to tak ale nebralo. Seznámil jsem se s řadou z nich, s některými udržuji kontakty dodnes. Byli jsme dobří kamarádi například s Gidonem Kremerem, Natašou Gutmanovou, Natálií Šachovskou, Olegem Kaganem a dalšími.

Donedávna jste byl primáriem Sukova kvarteta; jak jste se s tímto vynikajícím tělesem sešel?

To byl zajímavý okamžik. Slyšel jsem je na jednom koncertě hrát soudobou hudbu, to už kvarteto fungovalo deset let, moc se mi to líbilo a říkal jsem si, jak by bylo dobře, kdybych s nimi mohl účinkovat! O dva měsíce později mi zavolali a zeptali se, jestli bych měl zájem o spolupráci.

To je skoro telepatie.

Možná něco podobného zafungovalo. Do značné míry jsme byli všichni stejná krevní skupina, v podstatě spolužáci z konzervatoře a akademie, soužití probíhalo bez problémů. Bylo mi s nimi dobře také proto, že jsem se vždycky hodně zajímal o soudobou muziku a Sukovo kvarteto ji umělo skvěle hrát. V klasické hudbě existovala možná i lepší kvarteta, ale v té soudobé jsme, myslím, byli nejlepší.

Není úplně běžné, aby se komorní těleso nebo sólový hráč programově zaměřovali na soudobou hudbu. Co vás k tomu vede?

Asi je to tím, že jsem společně zrál s hudební generací, v níž bylo několik vynikajících mladých skladatelů. Já bohužel tento tvůrčí dar nemám. Vždycky, když jsem něco napsal, tak jsem zjistil, že to není dobré, nebo že to už někdo napsal přede mnou. Ale zato jsem se už na konzervatoři stal oddaným interpretem skladeb svých nadaných spolužáků. Věděli o mně, že si můžou přát cokoliv a já se přerazím, abych jim vyhověl. To mi zůstalo dodnes.

Nejeden interpret se instinktivně bojí moderní hudby. Má obavu, že posluchače dostatečně neosloví, že s nimi bude hůř navazovat kontakt.

Nikdy mi to tak nepřipadalo. Všechny skladby, které jsme i jako konzervatorní kandrdasové hráli, měly vždycky výborný ohlas. Dodnes rád vzpomínám na hudební večery skladatelského oddělení na konzervatoři i na Akademii, které byly pravidelně nabité. Naši spolužáci skladatelé usilovali o to, aby jejich hudba byla odezvou na svou dobu. Byli jsme nejlepší přátelé s Lubošem Fišerem, do naší party patřili Jiří Kalach, Honza Dumek, Petr Mandel, Václav Jedlička. Později jsem se seznámil s mnoha dalšími skladateli - Slukou, Kortem, Slavickým, Bártou, Matějem - bylo jich hodně i ze zahraničí.

Řekl jste, že nemáte „tvůrčí dar“, cožpak interpretace není tvůrčí a nepotřebuje kreativní přístup?

To samozřejmě ano, ale jen ve službě skladateli a jeho představě. Jakmile jde interpret proti skladateli, míjí se účelem, a hlavně skladateli škodí. Když autor něco napíše, jsem povinen to dotvořit v jeho tendenci: krátký tón mohu případně o kousek zkrátit, dlouhý prodloužit, ale nesmím jít proti jeho záměru. Ostatně Honegger říká, že skladatel v okamžiku tvoření je sám sobě napůl nepochopitelný. Od toho jsme my, interpreti, abychom ve skladbách objevili skryté významy. Někdy je dokonce objevíme i samotnému skladateli...

Léta se zabýváte tvorbou Bohuslava Martinů. Čím si vás jeho dílo získalo?

Martinů je poslední klasik dvacátého století. Kromě toho, že jeho muzika má obrovský emocionální dopad, takže se jí člověk může osobně citově vyjadřovat, má také vysokou intelektuální úroveň, je to ohromně chytrá hudba. Propojení jeho schopnosti konstrukce s emocionalitou je to, co ho dělá světovým skladatelem.

Co máte osobně z jeho houslové tvorby nejraději?

Mám moc rád například Arabesky, 1. houslovou sonátu, Českou rapsodii a spousty dalších skladeb, které pro housle napsal. Jedna je krásnější než druhá. Vůbec si myslím, že hudba Bohuslava Martinů je po emocionální stránce zcela mimořádná záležitost. Absolvoval jsem konzervatoř v roce 1957 jeho 2. houslovým koncertem, a mám s touto skladbou spojen i jeden silný osobní zážitek. Hrál jsem ji na koncertech a po jednom z nich za mnou přišel mladý kluk, můj někdejší spolužák, a řekl mi: „Dneska jsi mě zachránil od sebevraždy.“ Jak? divil jsem se. „Tím, co mi Martinů v téhle skladbě řekl...“

Se jménem Martinů vás spojuje i předsednická funkce ve správní radě Nadace Bohuslava Martinů. Na jakých ekonomických základech funguje?

Paní Charlotta Martinů odkázala ve své závěti převážnou část autorských práv a z nich plynoucích tantiém Nadaci Bohuslava Martinů, která byla založena při Českém hudebním fondu. A protože se jednalo o peníze, komunisti zavětřili a šli paní Martinů na ruku. Dokonce i tehdejší ministr kultury Klusák ji velice respektoval, několikrát ji přijal, a pokud vím, dělal všechno pro to, aby se u nás hudba Bohuslava Martinů mohla uplatňovat. Jelikož byl v padesátých letech Martinů tvrdě na indexu, byl to velký obrat.

Jaké je poslání této instituce?

Když paní Charlotta odkazovala autorská práva nadaci, řekla: „Dělám to proto, aby se mladá generace nemusela tolik nuzovat, jako jsme se museli nuzovat my s Bohouškem.“ Oni ve svém životě několikrát začínali od nuly. Nebýt toho, že paní Charlotta zpočátku manžela živila, kdoví jak by to s ním dopadlo. Ona pracovala, on doma komponoval, a trvalo dlouhou dobu, než za hudbu začal dostávat takové peníze, aby paní Charlotta mohla s prací přestat.

Poznal jste ji osobně?

Měl jsem dokonce to štěstí, že jsem si s ní tykal. Byla osobně nesmírně skromná. Jednou jsme ji pozvali se ženou na oběd k nám a uvařili jí na její přání to úplně nejobyčejnější jídlo - vařené hovězí, mrkev a suché brambory. Byla moc šťastná, protože v hospodách jí pořád servírovali mastná jídla na přepáleném tuku a tohle byla konečně dieta, kterou mohla jíst. Když se rozhlížela po našem tehdy sklepním příbytku, poznamenala: „Právě takhle jsme s Bohouškem také začínali...“ Myslím, že byla Martinů správnou a oddanou ženou, sloužila mu i po jeho smrti. A měla velkou radost, když potkala muzikanty, kteří měli jeho hudbu rádi.

Co vás přivedlo k učitelskému povolání?

Nevím, to je možná osudové určení. Své první vyučovací pokusy jsem začal zkoušet a uplatňovat na svých spolužácích v základní škole, shodou okolností v matematice, ve které jsem se později ukázal jako velmi slabý - dělají mi potíže základní početní úkony. Ale byl jsem schopen po didaktické stránce předat i skrovné znalosti takovým způsobem, aby to ostatní pochopili.

Začal jste učit na HAMU téměř před čtyřiceti lety, ale ta čtyři desetiletí neproběhla vcelku, měl jste pauzu. Proč jste ze školy odešel?

Neodešel, v roce 1974 jsem byl odejdut, taky proto, že jsem odmítl vstoupit do komunistické strany. A taky jsem se vyjádřil neuctivě o vstupu vojsk.

Pro vás ten vstup musel být tíživý, měl jste vztah k ruské kultuře, uměl jste rusky, a teď tohle…

Ruská kultura je jedna věc, politika druhá. Já si myslím - a řekl bych, že by si to měli velice intenzivně uvědomit i naši současní politici, že zatímco ruští kumštýři i obyčejní lidé by pro vás udělali první poslední, ruským politikům není radno důvěřovat. Všimněte si třeba, jak se teď objevují další temné stránky ruské historie, například skutečný obsah schůzky Hitlera se Stalinem v roce 1939, kde se jednalo i o nás. A to se za vlády komunistů tvrdilo, že Stalin nám chtěl přijít na pomoc! Jenže nikdo ze současných politiků si těch poučení z historie nevšímá, a to je katastrofa.

Máte významný podíl na výchově a vzdělání mnoha mladých českých houslistů. Domníváte se, že od vás odcházejí dobře vybaveni?

Mám čisté svědomí. Jsem tady od toho, abych pomáhal každému naplnit míru jeho talentu, abych ho vedl co nejkratšími cestami. Nic víc dělat nemůžu. Ono se sice říká, že talent je z pětadevadesáti procent píle, ano, to je pravda, ale právě těch pět procent talentu rozhoduje. Mám radost z většiny svých studentů. Velice dobře se uplatňuje například Roman Patočka, Leoš Čepický je primáriem úspěšného Wihanova kvarteta, další z mých studentů jsou členy kvartet Bennewitz a Zemlinsky, spousta mých absolventů sedí v České filharmonii a vedou si taky dobře...

Dáváte svým studentům taky nějaké rady pro život?

Snažím se jim dát najevo, že kumšt je jeden, jenom se projevuje různými formami. Že by se měli zajímat o výtvarné umění, literaturu, o další umělecké žánry. Proto se snažím, abych studentům otvíral oči, a posílám je dobývat další poklady.

V čem vidíte smysl svých popularizačních pořadů?

Jednak se v nich snažím předvést, že snad ještě umím držet housle v rukou, a za druhé naznačuji, že je možno si z muziky dělat i vkusnou legraci. Mnoho koncertů dělám s dcerou Michaelou, společně se snažíme, abychom na koncertech dobře zahráli a ještě řekli něco, co pomůže lidem mít ze skladeb větší požitek.

Jak se vám hraje s dcerou?

Je to nádherné. Mnohé geny má po mně, ale zároveň se projevuje i žensky a jde malinko jiným směrem. Co se muziky týče, je mým doplňkem.

Jste spokojen s úrovní veřejného zájmu o vážnou hudbu v Česku?

Jsem velmi nespokojen, protože si myslím, že stůl je bohatě prostřen, a málo se z něj bere. A přitom máme spoustu nadaných mladých muzikantů, kteří hrají opravdu skvostným způsobem, zametli by s mnoha mediálními hvězdami. Na soutěžích slýchám i výkony dětí do šestnácti let, nad nimiž někdy stékají čůrky potu po zádech. S něčím takovým se leckteré mediální celebrity nemohou měřit. Nezájem o vážnou hudbu ze strany mnohých sdělovacích prostředků pak ovlivňuje i publikum, které to obrovské bohatství nechává ležet ladem. Ale jak to říká Jiří Pilka: „Já nikomu nic nevnucuji. Nabízím. Chceš, ber, nechceš, nech být.“ Vím, že je to zjednodušený pohled, ale určitě mi mnozí dají za pravdu.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková