číslo 13 / 2007

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Slova, která platí jinak

Každý, kdo alespoň trochu sleduje světové dění, si toho musel všimnout: Dnešní doba je v mnohém dobou omluv. Ne snad že by lidé začali být najednou zvlášť ohleduplní, sebekritičtí, zpytující svědomí. Omluvy, které mám na mysli, jsou omluvami takříkajíc státními. V různých jazycích se jich dočkal například Izrael - za vyvražďování evropských Židů během druhé světové války. Četné omluvy jsme mohli slyšet také z úst nejrůznějších církevních činitelů, kteří se veřejně káli za dávná příkoří způsobená jinověrcům. Australané adresovali omluvu domorodcům své země za vše zlé, čeho se od nich původní obyvatelé dočkali během kolonizace. Podobně se Američané omlouvali Indiánům za své nepravosti v době osidlování. Nejnověji americký stát Virginie vyslovil omluvu za otroctví.

Takové omluvy následují desítky a stovky let poté, co došlo k zločinům, za něž jsou vysloveny. Omlouvají se ti, kdo neublížili, těm, kdo utrpení svého lidu už většinou znají jen z vyprávění a svědectví předků. Ta omluvná gesta mají svou symbolickou hodnotu, ale pokáním nejsou. To by musela přijít mnohem dřív a nesmělo by také zůstat jen u pečlivě vážených slov. Buďme však vděčni i za ně. Jsou země, které se k omluvě neodhodlají, protože jejich politici jsou pořád přesvědčeni, že není proč se omlouvat - anebo si spočítají, že by jim takové gesto u voličů neprošlo. Turecko se tak v dohledné době sotva omluví Arménům za genocidu v minulém století stejně jako se Japonsko neobrátí k Číně se slovy pokory za zvěrstva z druhé světové války.

Člověk by řekl, že omluvy se je možno občas dočkat jen za dvou podmínek. Za prvé: Pro toho, kdo tak činí, nesmí z omluvy vyplývat nic dalšího. Za druhé: Je třeba se vyslovit k záležitosti velmi staré, takové, která už nikoho moc nezajímá. Takový závěr posiluje i zkušenost s omluvami v domácím politickém prostředí. Veřejní činitelé se za svá slova a činy neomluví, i když by přečasto měli, protože ta či ona jejich kauza je nepříjemně aktuální a navíc, jak jsou přesvědčeni, řeknou-li A, někdo by od nich mohl chtít i B. Kdo jednou připustí, že chybil, jako by v našich krajích přiznal otcovraždu. Omluva není aktem očistným, ale usvědčujícím: pro jednoho vítězství, pro druhého prohra.

Na rozdíl od mezistátních přiznání lítosti nad někdejším zlem se proto omluvy domácí až na čestné výjimky nevyslovují, ale vymáhají soudně. Omluva ztratila svou moc coby příležitost k novému, lepšímu vztahu, ale stala se zbraní v politickém střetu.

V tom se neliší od volání po rezignaci. Minulý měsíc bylo možno hodně hlasitě slyšet výzvy k odstoupení místopředsedy vlády Jiřího Čunka, měsíc předtím předsedy vlády Miroslava Topolánka. V prvním případě to bylo odůvodněno policejním obviněním lidoveckého politika, ve druhém se premiérovy rezignace domáhala předsedkyně jedné malé strany kvůli jeho „manželské nevěře“.

Ne že by rozhodnutí setrvat či odstoupit z politické funkce nemohlo být i určitým svědectvím o stavu politické kultury. V prostředí, v němž je omluva pojímána jako bojový prostředek v nelítostné seči, však ani při úvahách o rezignaci politika nelze očekávat, že by takové jeho rozhodnutí bylo motivováno obzvláštní mravností či odpovědností. Političtí sokové se hlasitě dovolávají právě těchto ctností, ale nemá smysl si zastírat: To i ono se stalo pouhým heslem v politickém slovníku, tahem ve hře, v níž je dovoleno téměř vše. V politice zkrátka mají slova a pojmy svůj zvláštní obsah.