číslo 13 / 2007

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

Tíha ohlédnutí do minulosti

Vyrovnat se s minulostí je problém. Se současností ještě větší. Vlastně kdykoliv čtu novinové články o tom, jak je zapotřebí vypořádat se s tím, co špatného se kdy stalo, stačí trochu zapřemýšlet - a dojde vám, že se to týká našeho chování v současnosti. A je jasné, že bude-li se o nějakém vyrovnávání mluvit příliš dlouho, jde víc o taktiku než o vážný úmysl. O taktiku, která vede k rozostření, zamotávání, zastírání a nakonec k zapomenutí. Několik našich generací už na takový úklid mělo sedmnáct let. Že by pokročil, to se říct nedá. A čas neúprosně běží, viníci umírají bez pocitu viny, naopak s hrdostí, jak dobře a poctivě sloužili věci, a právní normy odsekávají termíny promlčenosti. I to sledujeme na uzavření několika málo soudních procesů, které se uskutečnily. Kdyby k těm soudům došlo záhy po roce 1989, byly by rozsudky jistě jiné. Musely by být jiné, protože tehdy ještě vina bolela víc, svědci žili a paměť mnohých měla ostrý záznam. Jenomže zas mne napadá otázka - bylo tehdy k dispozici dost soudců, ochotných odvážně hledat skutečnou spravedlnost? Odvaha je totiž potřebná i v té nejdemokratičtější době.

Vzpomínám, jak mne tato věc na samém začátku potkala v novinářské práci. V čase Pražského jara 1968 se celý národ dověděl, že budou překontrolovány spisy politických vězňů a právo nevinných a trýzněných že se stane výsostným soudcem nad udavači, estébáky i bachaři. Ale že je nejdříve třeba ty hory spisů zpřehlednit, aby taková práce šla rychle. Od jednoho ze soudců Městského soudu v Praze jsem se dověděla, že se ale v souvislosti s tím děje podivná věc. Byl ochoten o tom mluvit a na kameru ukázat, oč jde. Natočila jsem tehdy pořad pro Československou televizi. Dokumentoval, jak na zpracovávání spisů, jejich zeštíhlení a odstranění balastních záznamů nastoupily desítky pracovníků ministerstva vnitra. Byl to útok kobylek. Spisy o udání, falešných svědectvích i o nařízených trestech a týrání byly vyčleněny, spáleny anebo skartovány. A zůstaly záznamy o tom, že vězeň ten a ten dostal povolení namísto dvou cigaret týdně cigaret pět, že může odeslat místo jednoho dva cenzurované dopisy měsíčně, ba dokonce že mu byla povolena návštěva. Byl to pořad, jak jsme říkali - břink. Rozpaky nad ním byly velké. Rozhodlo se o zkušebním promítání „na galérce“, kterému bude přítomný sám ministr vnitra Pelnář. Viděl, slyšel a odešel. Ten pořad se nikdy nevysílal. Pak přijely do Prahy ruské tanky a od té doby jsem už také nikdy neslyšela o třídění nějakých vnitráckých spisů. Vlastně ano, v roce 1989, když se narychlo pálily celé archivy.

To, že zůstaly zbytky nějakých archivů Státní bezpečnosti a ministerstva vnitra, je vlastně zázrak. Ale málokdo jen trochu zasvěcený věří, že jsou komplexní a že jsou pravdivé a nezmanipulované. Před časem jsem natáčela pro rozhlasovou stanici Praha vyprávění filmové dokumentaristky Kristiny Vlachové. Obdivuji její umanutost, s jakou točí svědectví těch, kteří zažili komunistické kriminály. Je jednou z oceněných prestižní cenou Trilobitem, kterou uděluje Český filmový a televizní svaz FITES. Tentokrát dostala už druhého Trilobita za filmy Dračí setba a Kauza Uherské Hradiště. Vyslovovaná svědectví v nich jsou otřesná. A nic to nezmění na tom, že jako se najdou popírači holocaustu, kteří tvrdí, že neexistovala Osvětim, mohou se za čas najít jiní, kteří budou hlásat, že do Jáchymova šli lidé jen za dobrými výdělky. Ale mně budou kromě těch svědectví už navždy znít v uších slova advokáta bachaře Grebeníčka JUDr. Čestmíra Kubáta. Řekl, že pan Grebeníček je poctivý, čestný člověk, který vždy věrně sloužil Československé republice, a teď ho chce soudit režim těch, kteří tu republiku nechali rozpadnout. Pan Grebeníček se třináct let soudu vyhýbal. Soudkyně JUDr. Radomíra Veselá nenašla způsob jak to řešit. Nebo ho nechtěla najít.

A to jsou ta naše vyrovnávání s minulostí. Nový ministr vnitra Ivan Langer prohlásil, že to bude on, kdo otevře archivy StB veřejnosti. Nazval to akcí Otevřená minulost. Kdo má přístup k internetu, bude si moci počíst. Jde prý vlastně o společenskou objednávku. Podle ministra se tím otevírá stránka historie, která by měla přispět k tomu, aby se podobné praktiky neopakovaly. Bombastické ohlášení takové snahy je ale vzápětí mírněno dalšími prohlášeními. „Řada svazků žije nadále,“ musel se opravit sám ministr, a zdůvodnil tím, že nebude zveřejněno vše. Novináři mluví nikoliv o otevření minulosti, ale o odkrytí kanálů. Budeme se brodit v dokumentech organizace, kterou právem nazýváme zločineckou. Noviny budou mít o čem psát, soudy co soudit, chytří advokáti budou neuvěřitelně vydělávat, a bude toho tolik, že se v tom nikdo nevyzná.

A co je důležité - mezi prsty nám zatím protečou události a skutky současnosti, které budou dál a dál ovlivňovat politiku této země a z nichž také mnohé patří před soud. Proto tak často přemýšlím o tom, že první, koho měl stihnout nějaký trest, měli být ti, kteří ty tisíce spolupracovníků získávali, lámali, ždímali, podpláceli je či jim vyhrožovali a škodili. To se nikdy nestalo a těžko už kdy stane. Že by to nikdy nebyla společenská objednávka? Kdo zařídil, že ne? Samo ministerstvo vnitra požádalo v roce 1992 o výjimku z lustrací pro řadu příslušníků bývalé Státní bezpečnosti, aby mohli dál sloužit u vnitra. Ústavní soud sice pár měsíců nato udělování výjimek zakázal, ale ty už předané zůstaly v platnosti. Komu patří, ví jistě i současný ministr vnitra. Tak zůstali lidé ve vlivných pozicích, trvají jejich známosti a svazky. A pavučina vztahů funguje dál. Rozdávají si významná místa, dobré platy, a dokonce i různá vyznamenání. Nedivím se, když potkávám někdejší evidované spolupracovníky StB v médiích. Jak se změnila doba, jejich práce má už dnes docela jinou podobu. Pro posuzování jejích výsledků a dopadů samozřejmě nechtějí kritiky, ale spřízněné recenzenty. Takovou věc ani nelze rozebírat izolovaně, je to propojeno se vším, co se u nás děje.

Ředitelka jedné příspěvkové organizace mi před nedávnem řekla, že jí udivuje, jak jsme - pohlíženo s odstupem času - měli u nás buď pronásledované disidenty, anebo tvrdě vládnoucí komunisty. Že přece mezitím byla ta nejsilnější vrstva obyčejných lidí a lidiček, kteří tu a tam udělali nějakou úlitbu režimu, aby měli pokoj, aby se jejich děti dostaly na vysokou nebo aby mohly pracovat někde, kde je to bude bavit. Potřebovali dobrý posudek, takže snesli nějakou tu funkcičku, chodili na školení a vyplňovali dotazníky, že se na rekreaci nesetkali se žádným emigrantem. V tom ohlédnutí k minulosti se musíme vidět všichni. Takže mé dnešní meditování by mohlo mít dva konce. Tenhle by se mi líbil: pohádkový. Kéž nám přibude víc morálních vzorů ve společnosti, ať se nám častěji před oči staví poctivost jednoho ke druhému. Jenomže on to patrně bude konec akční: špína na prodej, kupte si drby, máme i fotografie - a dnes zlevňujeme!