číslo 15 / 2007

Navštivte

Peklo, ve kterém se lze uškvařit smíchy

Na dvou pražských komorních scénách byly v předjaří uvedeny premiéry komedií dvou současných zahraničních dramatiků. Obě - i když každá s jinou mírou nadsázky - zrcadlí to, co kdysi výstižně formuloval Sartre: Peklo jsou ti druzí.

Premiéry hry Šťovík, pečené brambory se její autor - devětatřicetiletý maďarský dramatik Zoltán Egresy - zúčastnil osobně a myslím, že jak s překladem Táni Dimitrové, tak s inscenací Dejvického divadla mohl být spokojen. Režisérka Lída Engelová si při výběru a vedení herců počínala tak, aby se v příběhu tří fotbalových rozhodčích - odehrávajícím se během jednoho ligového utkání v jejich šatně - zvýraznil metaforický přesah k základním životním situacím lidí ocitajících se na hranicích mládí a středního věku. Jde především o jejich problémy s láskou a kariérou. Ti méně šťastní - pomezní rozhodčí Mejdlo a Básník - mají pifku na hlavního rozhodčího Laciho: první proto, že v něm vidí příčinu svého sestupu na žebříčku fotbalových „činovníků“, druhý proto, že mu Laci odloudil jeho milou Marianu. Básník je v podání Mariana Myšičky flegmatickým „mimoněm“. Svůj milostný nezdar a touhu po jídle, jež dalo hře název a které mu Mariana často připravovala, kompenzuje pitím a skládáním kýčovitých básniček. Laci Petra Lněničky je výraznější a prochází také větší proměnou: od sangvinického, energií a dobrými radami rozplameňujícího se mladého samečka až po nešťastného zoufalce, který si díky svému katastrofálnímu výkonu na hřišti, ovlivněnému Mejdlovými podrazem, snad poprvé přiznává, že  život se skládá i z proher. Pozoruhodný výkon podává David Novotný v roli cholerika Mejdla: slizouni obvykle bývají zpodobováni jako tichošlápkovští Tartufové, tenhle však má energii a nápaditost D‘Artagnana. Leč i za jeho chameleonským krunýřem v závěru hry prosvítá - obdobně jako u jeho dvou temperamentem tak odlišných kolegů - melancholie. Ta, která nám zůstává po ranách, jimiž jsme obdarováváni.

***

Zatímco v předchozí hře jde o rány v přeneseném slova smyslu, ve hře Lebka z Connemary jde o rány skutečné. O takové, které mohou i zabít a jimiž sedmatřicetiletý Martin McDonagh, snad největší talent současné světové dramatiky, ve svých černých komediích nijak nešetří. Jeho nihilistický a často až k hranicím morbidnosti dovedený humor má celosvětový úspěch. Příznačné je, že z osmi her, jež doposud napsal, lze nyní na pražských scénách spatřit sedm. Lebka - přeložená Julkem Neumannem a nastudovaná ve Studiu Švandova divadla hostujícím režisérem Martinem Glaserem - patří k těm drsnějším. Obsahuje například i scénu, v níž hrobník Mick a jeho mladý pomocník Mairtin v alkoholovém rauši přecházejícím do extatického běsnění roztřískávají dřevěnou palicí kostry a lebky vykopané na connemarském hřbitově. Lebka, po níž se hra jmenuje a která náleží Mickově ženě, ovšem mezi těmi granulovanými není. I když stejně jako ony měla být exhumována, aby stísněný hřbitůvek mohl přijímat nové hosty, v hrobě, do nějž Mick před sedmi lety svou ženu pochoval, nebyla. Na scéně se nicméně ještě objeví. Gradovat dramatické napětí, pracovat s tajemstvím a ambivalencí umí autor dokonale. Ani na konci vlastně nevíme, zda Mick svou ženu zabil, jak si myslí všichni v jeho okolí, anebo zda přišla o život při autonehodě, jak tvrdí on sám. Za to ale v tu chvíli už víme, že jsme byli svědky dokonalé souhry nevšedních hereckých výkonů. Jan Jankovský ozvláštňuje retardovaného Mairtina mladickým nadšením, Milan Kačmarčík činí z jeho staršího bratra Thomase groteskní karikaturu snaživého policajta a Johanna Tesařová servíruje jejich babičku Marryjohn jako tresť stařecké vychytralosti macerované v alkoholu. Cenu Thálie by si pak zasloužil Martin Sitta za to, s jakou sugestivní silou zpřítomňuje jak Mickovu topornou mazanost a zpomalené myšlení, tak jeho - a to je překvapivé - niternou poctivost.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Švandovo Divadlo