číslo 15 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Od mlátičky k družicové navigaci

Josef I. poslal 18. ledna 1707 českým stavům reskript s pokynem, aby vyhověly žádosti Christiana Josefa Willenberga a vytvořily tomuto slezskému rodáku a zkušenému staviteli opevnění podmínky pro vzdělávání dvanácti lidí v umění fortifikačním. Toto datum se pokládá za den vzniku Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT) a tudíž letos uplynulo už 300 let od jeho založení. ČVUT je tak nejstarší vysokou školou technického směru ve střední Evropě a není divu, že je oslavám jeho výročí věnována velká pozornost. Mimo jiné i proto nedávno navštívil Hosta do domu Českého rozhlasu 2 - Praha prof. František Vejražka, prorektor ČVUT pro vnější vztahy, který má oslavy na starosti a ve své odborné praxi se zabývá družicovou navigací.

Oslavy 300. výročí jsou rozsáhlé, začaly už koncem loňského roku a stále pokračují, jaký význam mají pro samotné ČVUT?
Někdy nám bývá předestíráno, že si děláme reklamu, abychom přijali hodně studentů, ale musím říci, že o studenty nemáme nouzi. Oslavy jsou přirozenou připomínkou našich kořenů především pro naše pracovníky i studenty, upevňují pocit jejich sounáležitosti se školou a přispívají k tomu, aby všichni táhli za jeden provaz, což je velmi důležité. Stává se totiž, že jednotlivé fakulty ČVUT i jejich katedry se jaksi opevňují jedna vůči druhé kvůli rozdělování prostředků. Ale pro studenty je potřebné to, čemu říkáme horizontální prostupnost: například stavitel dnes potřebuje často vědět něco o elektrotechnice či o strojařině a my usilujeme o to, aby si jednotlivé fakulty a katedry uměly navzájem přátelsky vyhovět.

Co vás osobně přivedlo ke studiu na ČVUT?
V Cholticích u Pardubic, v malém městečku, kde jsem prožil nejútlejší dětství, měl svou dílnu elektrikář pan Salfický. S mým tatínkem, který byl učitelem, hrávali divadlo, takže jsme k němu často chodívali. Když jsem klukovskýma očima viděl „takový ten domeček s motorem k mlátičce“, moc se mi to líbilo! Ve třech letech mi pan Salfický věnoval motorek s transformátorkem a tatínek mi k tomu udělal skříňku se světýlky… Dalším podnětem bylo pardubické letiště, kde po válce ležely vraky letadel a my jsme v nich hledali různé vypínače, přepínače a podobné věci. To všechno mě dovedlo k elektrotechnice a ke studiu na pardubické průmyslovce, která byla díky Tesle hodně zaměřená především na radiotechniku. Původně jsem tedy radiotechnik a byl jsem šťastný, když jsem se dostal na ČVUT.

Původně jste se věnoval radarům, jak jste se posléze dostal k družicové navigaci?
Po škole jsem zůstal na fakultě u doc. Svárovského, významného odborníka v oblasti radarů. Dokonce jsme se v šedesátých letech se dvěma kolegy věnovali počítačovému zpracování signálů radarů, ale potíž byla v tom, že radar je velké nákladné zařízení, které na škole nebylo k dispozici. Navigaci mi do cesty přinesla náhoda: když jsem v sedmdesátých letech za trest učil programování, přišli za mnou dva lidé a ptali se, jestli bych uměl spočítat nějakou polohu. Nebyl to problém, spočítal jsem ji a pak se ukázalo, že výpočty byly pro systém Omega, který se tehdy zaváděl v Československých aeroliniích. Byl to první celosvětový systém navigace. Jak to tak v životě asi bývá, pro nás to byla v podstatě jednoduchá věc: počítali jsme polohu a porovnávali, co měří nové zařízení Omega. Na základě našich výsledků pak mohl výrobce zpřesnit navigaci v Evropě: původně byly chyby kolem dvaceti kilometrů, což bylo mnoho a nakonec se zmenšily pod kilometr, což bylo v sedmdesátých letech dostatečné. Dodnes toto považuji za nejlepší výsledek svého profesního života...

To už se jednalo o družicovou navigaci?
Ne. Někdy na začátku osmdesátých let hledal tehdejší Výzkumný zkušební a letecký ústav pro letadlo L 410, resp. 610 nějakou rádiovou navigaci. Chtěli Omegu, ale my jsme věděli, že by to nebylo nejlepší řešení. V tehdejší atmosféře studené války jsme bohužel neměli přístup k literatuře o družicové navigaci, která se v té době začala vyvíjet: systém GPS vznikl rozhodnutím vlády Spojených států v roce 1973, někdy v polovině sedmdesátých let létaly první družice a teprve od roku 1995 je v plném provozu. Takže tehdy to byla nová technologie a my pro nedostatek informací začali stavět přijímač pro úplně nevhodný námořní družicový systém TRANSIT, který byl v té době v provozu. Ale nakonec jsme přeci jen byli krok před tím, co se po nás chtělo: vyvinuli jsme - ze začátku spíš jako amatéři - přijímač družicové navigace GPS, pak společně s podnikem MESIT v Uherském Hradišti dokončili vývoj a předali přijímač do výroby. V letech 1990 a 91 se vyrobilo několik kusů pro letadla L 410 naší armády.

V současnosti dokončujete šestiletý grant Ministerstva dopravy, který se týká zavedení projektu Galileo v České republice. O co se jedná?
Jde o to vytvořit v ČR podmínky pro zavedení připravovaného evropského systému družicové navigace. Grant měl pět pilotních projektů a jedním z nich bylo např. použití Galilea pro řízení silniční dopravy. Všichni to známe: když je někde semafor, nadáváme, že akorát brzdí dopravu... Když ovšem bude mezi vozidly normálního provozu tzv. plovoucí vozidlo, které má přijímač, takže ví, kde přesně je a jak rychle jede či kde stojí, může dávat signály ústředně řídící semafory tak, aby byl provoz plynulý. Nebo když jede autobus a je před ním šňůra aut, dá se mu díky tomuto systému umožnit hladký průjezd. U tramvají je to dnes běžné, ale u autobusů to není tak snadné. Totéž platí pro rychlá vozidla záchranné služby, příp. hasičů. Skupina prof. Přibyla z našeho týmu vyzkoušela tento systém v Praze na křižovatce na Barrandovském mostě a taky na pěti křižovatkách ve Zličíně a jejich výsledky jsou velice překvapující! Ukazuje se, že lze ušetřit spoustu času řidičům a také hodně pohonných hmot. A šetří se životní prostředí.

Jakou máte zkušenost se studenty, kteří s vámi spolupracují na různých projektech?
Patřím k těm kantorům, kteří si myslí, že student je to první, co ve škole máme, což ale nemyslím podbízivě. Když se studenti vhodně zainteresují, je to úžasná síla, protože mají výborné nápady a dobré organizační schopnosti. A když se studenty podaří podchytit v určitém předmětu a získat je pro spolupráci, je to výborné. Velké zadostiučinění jsem pocítil díky našim studentům už víckrát, především v zahraničí, například když v Mnichově vysvětloval náš doktorand ctěným kapitánům západního průmyslu, jakou chybu mají ve svém výrobku... Obecně si myslím, že u nás máme vzdělávání na velice dobré úrovni.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto archiv autorky