číslo 15 / 2007

Pořiďte si

Hry s Havlovým Vaňkem v hlavní roli

K sedmdesátinám Václava Havla vydalo loni na podzim nakladatelství Academia knihu s názvem V hlavní roli Ferdinand Vaněk. Obsahuje jeho obě proslavené „vaňkovky“ - Audience a Vernisáž z roku 1975 - spolu s třetí, méně slavnou, která vznikla o tři roky později, nazvanou Protest. Jejich vydání doplňují díla „sekundární“ vaňkovské inspirace, hry Havlových přátel a kolegů Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera.

V Landovského Sanitární noci z roku 1976 se „futurologicky“ přenášíme o desetiletí později, kdy měly být normalizační šroubky ještě více utaženy (což se koneckonců potvrdilo), aby lépe vynikla už v roce 1976 absurdita, přesněji nesmyslnost normalizačního režimu. Komická situace: papaláš skončí v pasti nastražené jiným. Jediným optimistickým výhledem do budoucna jako by byl situační vícevýznamový komentář jedné z postav „Mládí si holt vždycky najde škulinku“… Výskyt spisovatele Vaňka v Sanitární noci je spíše okrajový: sbírá podpisy za propuštění disidenta. Jde jen o Landovského (ve hře coby hlavní postava „bývalý herec“ Josef Herolt) přátelsky odvetné opatření za to, že jej Havel rovněž učinil dramatickou persónou v jednom ze svých divadelních textů. Hlavní postavou je Vaněk až v Landovského aktovce případně nazvané Arest (1983), neboť se odehrává v pankrácké věznici. Také Kohoutovy hry Atest a Marast jsou pojaty jako proteST proti Havlovu věznění (Připomeňme si, že v roce 1982 se na divadelním festivalu v Avignonu konala Noc Václava Havla a že Samuel Beckett mu věnoval svou hru Katastrofa.) Vůbec poprvé nesamizdatově, a tedy oficiálně, vychází hra tehdejšího Havlova spoluvězně - mezi autory jediného nedramatika - Jiřího Dienstbiera Příjem (1984). Jde jakoby o pokračování Audience. Sládek se mezitím ocitl za „rozkrádačku“ ve vězení a setkává se zde znovu s Vaňkem, jemuž se svěřuje se svými mukami žárlivosti na „starou“, již musel opustit, ale protože se i v kriminále propracoval k určitému postavení, může i zde Vaňkovi nabídnout spolupráci. Dienstbierovu hru jsem si přečetl po dvaceti letech s chutí znovu a souhlasím s autorkou doslovu Lenkou Jungmannovou, že by nebylo od věci nastudovat ji společně s Havlovou Audiencí. Což je výzva především pro Divadlo Na tahu...

P.S. Lenka Jungmannová se ve své překvapivě srozumitelné závěrečné úvaze dopustila věcného omylu: V inzerátu otištěném v Rudém právu (přetištěném na obálce knihy) v říjnu 1989 je řeč pouze o Havlových narozeninách - ty padesáté oslavil už tři roky předtím

JOSEF MLEJNEK´