číslo 15 / 2007

Jak to slyší

Jan Halas, publicista

Audionegramotnost škodí naší civilizaci

Doposlouchal jsem dvouhodinový vltavský pořad Plasy čarovné. Nebyl to ztracený páteční večer, ty dvě hodiny jsem se dobře bavil, dozvěděl jsem se mnohé, co jsem nevěděl, bylo to milé a osvěžující. Jistě, jména autorky i režisérky (Eva Ocisková, Markéta Jahodová) mi byla zárukou, že se vyplatí přijímač zapnout, a obě dámy nezklamaly. Po poslechu jsem si šel lehnout a hlavou se mi rojily nejrůznější myšlenky. Pokusím se o jejich stručný záznam:

Současní experti na rozhlasovou poslechovost tvrdí, že člověk po pěti minutách soustředěného poslechu mluveného slova ztrácí pozornost, a musí si tedy odpočinout při nějaké písničce. Neplatí to jistě pro všechny posluchače, pro mnohé ale asi, bohužel, ano. Tady se experti pravděpodobně nemýlí, horší už jsou vývody, které z tohoto faktu vyvozují. Tvrdí totiž, že by se měl rozhlas tomuto trendu přizpůsobovat, že jde o trendy progresivní a dynamické. Jsem hluboce přesvědčen o opaku. Bez jakéhokoli patosu a tedy zcela suše musím konstatovat, že takovýto stav velice vážně ohrožuje naši civilizaci, rozhodně víc než kouření, hubnutí a zběsilá jízda automobilem.

Jaká je příčina této situace? Napadl mne poněkud ošklivý neologismus „audionegramotnost“. V širším slova smyslu neschopnost naslouchat. Není tím postižena jen generace nejmladší, ale už i střední. Kde by se také tomuto umění měli lidé učit? V rodinách, i těch nerozvrácených, si lidé moc nerozprávějí a nečtou. Děti u počítačových her se maximálně naučí krásně kvokat nebo mňoukat a jejich slovní zásoba se minimalizuje. Poslechněte si někdy pozorně rozhovor teenagerů v metru nebo autobuse. Těch pár slov, vložených mezi oslovení „ty vole“, nemá téměř žádnou informační hodnotu. Nejde většinou o dialog, ale rovnoběžný monolog. Tento způsob komunikace pak přechází až do dospělosti, v některých případech v poněkud kultivovanější podobě (viz televizní diskuse politiků).

Mimo jiné, tento typ negramotnosti má svou obdobu i u jiného typu vnímání. Je známo, že nejeden inteligentní dospělý muslim má problémy s orientací a vnímáním při pohledu na složitější obraz nebo kresbu. Jde o negramotnost vizuální, způsobenou tím, že striktně chápaný islám zakazuje zobrazování osob a dokonce i zvířat. Malý muslim, který nemá k dispozici Ladovo leporelo, nemůže pochopit obrázky, nikdo ho to nenaučí, stejně jako současného Evropánka nikdo nenaučí poslouchat soustředěně vyprávění.

Rozhlas jako jediný sdělovací prostředek má možnost využít své specifiky a narušovat tento nebezpečný vývoj. Alespoň ten veřejnoprávní nesmí podlehnout tlakům výzkumu poslechovosti. To je totiž přímá cesta do pekel analfabetismu, citové i duševní otupělosti. Připadá mi poněkud nenormální a pokořující, aby reklamní agentury (které za tím vším stojí) z nás za pár šestáků dělali blbce. Takový retardovaný jedinec je ale lépe manipulovatelný, což je předpokladem, aby se kšefty hýbaly. Takže přece jen pokrok? Koneckonců i paralýza je přece progresivní.

(Autor byl v letech 1990–2006 vedoucím Literární redakce Českého rozhlasu)