číslo 15 / 2007

Titulní rozhovor

Květa Fialová, herečka

Je možné spojit „nelpění“ s tak vypjatou profesí, jakou je herectví? Duchovní mistři Orientu se cvičí ve vyprazdňování mysli, ale divadelník přece musí svou mysl denně používat a učit se zpaměti mnoho stránek textů.

V tom to není. Já duchovní cvičení nepraktikuji, nebo lépe řečeno: jak kdy. Například když nemohu usnout, tak pracuji s dechem, ale jinak nic. Přesto v sobě nemám negativní pocity a mohu říct, že žiju v nirváně.

To vám přeji… Co bylo dřív: role na divadelních prknech, nebo nazírání duchovní podstaty světa podle lámů?

To druhé. Moje maminka vyrůstala v pravoslavném  Rusku, kam dědeček odešel pracovat jako lesní rada v jednom šlechtickém sídle. Tehdy se v Rusku praktikoval hojně i buddhismus a to bylo dobře. Po revoluci se totiž maminka se svými rodiči ocitla v jednom v gulagu na Sibiři - nevím, jak tam byli dlouho, ani co tam všechno zažili, ale učení lámů jim asi pomohlo všechy ty hrůzy přežít. Maminka si tam zranila nohu, dostala sarkom a když se konečně s rodiči mohla vrátit do Brna, museli jí tu nohu amputovat. Nosila celý život vysokou protézu. I s tím se však díky své duchovní orientaci vyrovnala. Později, to už jsem byla větší holka a přicházely na mě občas bláznivé nápady, maminka říkala: Pozor! Něco si budeš přát a ono se ti to opravdu splní!

Splnilo se, čeho jste později litovala?

To víte, že ano. Byly to spíše drobnosti.

Představovala jste často osudové a nebezpečné ženy, lehké holky, travičky, samé záporné figury. Bylo vám to pochuti?

Víte, já dělím bytosti na nebeské (neříkejte, že mezi nám nejsou! Když si dáte pozor, objevíte je!) a pak dvojlomné, kolísající mezi dobrem a zlem - to jsme vlastně my všichni. A pak jsou postavy třetí kategorie, které překročily všechny mravní hranice. Některý člověk udělá najednou něco tak strašného - je až k nevíře, že je to lidská bytost. Většinou bývá vrah a zločinec nenápadný, kdyby to měl napsané na čele, každý by ho předem poznal. Negativní figury jsem se tedy snažila hrát laskavě, aby to mělo větší účinek. Takovým lidem se však raději vyhýbám. Někdy u nich vidím takový tmavý až černý obrys. Dlouho se mohou chovat neškodně, ale najednou se naježí jako dikobraz... Člověk musí být před nimi ve střehu. Proto miluji stáří, že už je rozeznám, že jsem informovaná.

Ke své i divácké potěše dnes ztvárňujete v divadle i v televizi roztomilé staré dámy, často trochu popletené, ale vždycky laskavé.

Nemohu si stěžovat, během hereckého života jsem si zahrála všechno, co jeviště nabízí. V Městských divadlech pražských jsem například s Filipem Blažkem jako Haroldem hrála čtyři roky osmdesátiletou starou ženu Maude, která je mi svou filozofií velice blízká - tu roli jsem zdědilal po Mařence Rosůlkové. Záhadnou paní Savageovou ze stejnojmenné televizní inscenace, paní, která předstírá pomatenost, aby jí povedené dětičky nevyfoukly dědictví, tu zase na divadle hrávala moje přemilá kamarádka Nataška Gollová. Byla jsem s Natašou v angažmá nejprve v Českých Budějovicích a pak v Městských divadlech u Wericha - dohromady dost let. Když jsem před časem tu její roli dostala, moc jsem na ni vzpomínala. Ti, co jsou „nahoře“, jsou s námi určitě v nějaké vazbě. Představuji si, že Nataška koukne, co dělám a řekne si: Já té Květě pošlu roli! A Mařenka udělá totéž. Někdy z legrace říkám své kamarádce Nadě Konvalinkové: Počkej, až budu nahoře a zjistím, že se nudíš, taky ti něco pěkného pošlu! (smích)

Vám se to slibuje, když vám dramatici píší role přímo na tělo! Myslím na inscenaci brněnské televize Já z toho budu mít smrt. Za ztvárnění staré noblesní dámy, kterou využívá mladá „podnikatelka“ v oblasti sexu (vy jste v ní nakonec objevila nešťastnou holku a trochu ji dovychovala), tak za tu roli jste dostala sošku Elzy.

Pan Ivan Kříž se přiznal, že při psaní té hry na mne skutečně myslel. Bylo mi to milé a sošku jsem si postavila na stůl mezi své čarodějnice.

Proč tak málo spolupracujete s rozhlasem? Loni jste sice získala druhou cenu v anketě Neviditelný herec za role v Taboriho hře Matčina kuráž a v Lázňovského Hostině Barona Prášila, ale od té doby se po rozhlasových vlnách už zase „nevlníte“. Je rozhlas vážnější než divadlo, že ty vaše pošetilé a potrefené staré dámy nepotřebuje?

Nikdy o ničem takhle neuvažuji. Vím, že až mě budou v rozhlase potřebovat, tak se ozvou. Všechno je, jak má být.

Ještě k vaší sbírce čarodějnic, s nimiž se dělíte o svůj byt: už brzy mají svátek a ve vzduchu budou létat košťata. Autoři různých publikací o mýtech však tvrdí, že to byly ženy-vědmy, bytosti zasvěcené a zasvěcující. Teprve středověk je začal pronásledovat a upalovat.

Když si rozložíte slovo čaro-děj-nice, tušíte, že se dělo něco neobvyklého a mohlo to být čaro-krásné i čaro-dobré. Ale církvi začalo vadit, že někdo chtěl, aby mu moudrá žena poradila. Církevní otcové chtěli vlastnit všechnu moudrost a radit sami. Když ta jasnozřivá žena byla navíc majetná, hodilo se to, protože mohli její majetek zkonfiskovat... Čarodějnictví mě nadchlo už jako dospívající holku. Nabízelo mi možnost úniku. Nějaký mužský mi třeba něco vykládal, snažil se mě třeba k něčemu dotlačit a myslel si, jak ho poslouchám. Byla jsem tam sice fyzicky přítomná, ale když měl to nebavilo, letěla jsem v duchu někam na koštěti, naprosto svobodná, a smála jsem se mu.

Mužský svět podle všeho vnímáte jako trochu nepřátelský. Kolik let jste vdaná ?

Padesát. Víte, když máte mužského doma a je sám, tak to s ním jde. Běda však, když se mužští ocitnou v týmu! Tak vymysleli všechny totality. Ve jménu náboženství si uřezávají hlavy, v politice si jako v aréně dávají rány pod pás, ve sportu se mrzačí, v sexu, pozor, nemluvím o lásce, v sexu si čechrají peříčka. Dřív mívali také úlety, ale rodinu si chránili, dneska kvůli mladším milenkám hrdě opouštějí manželky a děti a všechno, co vybudovali, za sebou ničí. Samozřejmě někdy totéž udělá i žena, ale zpravidla proto, že její vztah v manželství nebyl dobrý. A jak by mohl být, když svět je dnes plný mužské agrese?

Vy ale s muži vycházíte dobře. Máte na to nějaký recept?

Teď už ano. Dřív, když jsem byla mladá, tak jsem se do nich zamilovávala, a pak byla vždycky nešťastná. Muž vidí jinak, myslí jinak, všechno, co dělá, je v pořádku, jen on má pravdu a tak dále. Zkrátím to: my chceme hnízdit, oni dobývat. Nemohou za to. Proto je musíme milovat a ne házet do kontejneru! (smích)

V neustále vyprodané hře Ernesta Thompsona Zlaté jezero, pojednávající o velké lásce dvou stárnoucích manželů, dojemně pečujete o svého „partnera“ Radka Brzobohatého. Zažíváte s ním dotek smrti i úlevu, že jeho srdce zatím vydrželo… Muži nás opouštějí nejen kvůli milenkám, ale odcházejí dřív i na onen svět. Čím si to vysvětlujete?

Víte proč? Muž mívá sice náročnější zaměstnání, ale když přijde domů, povečeří, co manželka navařila, a tím pro něho všechno zpravidla končí, zatímco ženská, také zaměstnaná, udělá za den dvacet, třiacet, padesát drobných věcí a ještě večer má na starosti tisíc maličkostí pro příští den. Tím se natolik vytrénuje, že přežije. Když nakonec osamí, tak se kamarádí s jinou „babou“a jezdí spolu na dovolenou - chlapi zřídkakdy. Ženy navštěvují univerzitu třetího věku, kdežto mužských je tam pomálu. Znám dokonce osmdesátileté „mladice“, které se učí na stará kolena tancovat. Chlapa v tanečních kurzech neuvidíte, je pod jeho důstojnost, aby tam skotačil.

Zdá se, že jste - při vší své mírnosti - tak trochu feministka.

S feminismem mě nespojujte, nemám ráda přehnané věci! Feminismus, to je vlastně mužský způsob uvažování, i když hájí ženské hodnoty. Chodívám raději na různé charitativní akce a kromě domovů důchodců jsem objevila, že dnes vznikají jakési kluby matek. Když máte miminko, jste úplně odříznutá od světa, a tak se maminky setkávají, pokud jim dá obecní úřad nějakou místnost, a navzájem si pomáhají. Některá potřebuje jít k lékaři a druhá jí tedy pohlídá dítě, šijou, přijde mezi ně právnička, vyměňují si recepty, vymýšlejí si kratochvíle. Je to výborné, osvědčilo se to už za časů Karolíny Světlé. To, že nějaký chlap zavře svou drahou polovičku do klece a připíchne si jí jako motýla, to má sice různé podoby, ale v podstatě se na tom nic nemění.

V Simonově hře Návod na přežití, kterou uvádí Divadlo Rokoko, vyprávíte divákům nádherný příběh o převozníkovi a jeho pasažérce. Tam ale lidská pošetilost nemá mužský „kabát“.

Samozřejmě, „přežití“ je obecné téma a já ten příběh, který zmiňujete, miluji. Je o tom, jak převozník převáží v loďce ženu po široké řece a ona mu celou cestu vypráví, co všechno se v životě naučila - její schopnosti jsou neuvěřitelné! Ale když se jí převozník zeptá, jestli umí plavat, zavrtí hlavou. To je škoda, řekne její průvodce, protože všechno, co jste se naučila, je vám teď k ničemu. Loď se potápí... Závěr? Ze všeho nejdřív se musíme naučit plavat, totiž postarat se o sebe. Diváci to chápou, jsou nadšeni a chválí autora. Musím tedy s pravdou ven. To nevymyslel dramatik Simon, ale Američan Dan Millman ve své knize Zákony ducha a já ten jeho příběh o převozníkovi do hry vpašovala, samozřejmě s vědomím autora i režiséra. Cítila jsem, že tam patří.

Říká se, že ani jedna myšlenka se neztratí a že atmosféra kolem planety je nabita samou negací. Chceme-li přežít, musíme vysílat do prostoru pozitivní myšlenky - třeba právě ty ze Zákonů ducha. Jen jestli to bude stačit…

Dokumentarista pan Viliam Poltikovič, který často pobýval v Tibetu, mi vyprávěl o tamních „svatých mužích“, kteří žijí naprosto nesobecky, o samotě, s nikým nemusí léta promluvit, ale to, co v jejich blízkosti člověk cítí a co vysílají do prostoru, budí úžas. Nemusíme však chodit tak daleko. Můj muž je těžce nemocný, bývám často v nemocnici, navštěvuji charitativní podniky a všude se setkávám s jedinci, kteří překonávají sami sebe v péči o ty druhé, doslova se jim obětují. Zvlášť obtížné je to, když dejme tomu udržují těla mentálně postižených bytostí, jejichž duch kdesi bloudí - co my víme, proč tu jsou? Podle toho, co jsem poznala, věřím, že dobra je kolem nás víc, ale je potichu. Zlo je hlučné, je víc slyšet.

Vraťme se k varování vaší maminky: Přej si něco, ale pozor, ono se to splní! Jaký život byste si propříště přála?

Existují miliardy galaxií a v každé z nich plno oběžnic. Myslím, že tam pro mne jedna určitě bude a že na ní najdu nejrůznější jemné vůně. Všechny živé bytosti tam budou pomalu dýchat, sytit se těmi vůněmi, narozdíl od rostlin se však budou moci lehce pohybovat. Představte si, že je nebude ničit žádné jídlo, drogy, ani kouření! Když je někdo pozve do kavárničky, pak do takové, kde poroste zvláštní voňavý strom, bez koflíčků a podšálků tam budou podávat jeho ozónové aroma. Všichni návštěvníci té planety budou mít ušlechtilé záliby a umělecké sklony a nebudou vědět, že nějaké zlo vůbec existuje.

Co děti?

I to mám vymyšlené. Když se tam potkají dva štastní lidé, objeví se u nich bytost, něco jako malá rostlinka, o kterou budou láskyplně pečovat. Chápu ale, že to by se mužským asi moc nelíbilo. Nemyslíte?

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto Jarka Šnajberková

Text k obrázku (nahoře):
Paní Květa Fialová se Týdeníku Rozhlas svěřila s představou ideálního světa, kde by se lidské bytosti živily pouze vůněmi, ale jaký vztah má k barvám, když sama nosí „barevné“ příjmení, na to už řeč nepřišla. Ač vdaná, ponechala si úmyslně příjmení otce. „Rodiče nás stvořili,“ prohlásila, „a najednou přijde nějaký muž, dejme tomu že bezvadný, a vy se najednou jinak jmenujete. Celý život si přece nesete otisky původní rodiny! Zdálo se mi to vůči mým rodičům skoro neslušné a svou dceru jsem vychovala tak, že jde v mých šlépějích“