číslo 15 / 2007

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

Prvními celebritami byli svatí

Plujeme v povodni slov, vět, řečí a žvanění. Jen málokdy přinášejí důležité informace. Většinou jsou balastní, zbytná, otravná, dotíravá. Příliš médií potřebuje téměř čímkoliv vyplnit své stránky, obrazovky, čas. Příliš firem touží po naší pozornosti a zájmu aby se dostaly k našim peněženkám a účtům. Jsme informováni o stovkách věcí a služeb, které nepotřebujeme, ale které na nás přes reklamu dotírají jak obtížný hmyz. K této kakofonii se přidávají i hovorní lidé z našeho okolí.

Každá povodeň má počátek v potůčcích. Kdy a jak to řečnění ve veřejném prostoru začalo? V křesťanské evropské kultuře se kolem prvního tisíciletí šířily vlastně jen legendy o svatých. Negramotnost byla kolem roku 1000 normální a znalost písma zázrakem, kterou si chránila a přes své kláštery staletími přenášela církev. V duších obyvatel stařičké Evropy se o nové pojetí života, o nové modely chování bojovalo pomocí legend s jejich svatými hrdiny. Šířily nové hodnoty - pokoru, poslušnost a odříkání, oslavovaly mučednictví. Tyto prosté a dojímavé příběhy vytěsňovaly, za pomoci násilí a zvěrstev, pestré a živočišnější pohanské rituály.

Jako je dnes nemožné vyčíslit, kolik knih ve všech nakladatelstvích, novin a časopisů, elektronicky šířených textů spatřilo světlo v posledním roce, tak je těžké vystopovat jednu jedinou knihu, která by vznikla před tisíci lety. Kolem krouží několik vzácných rukopisů, které se ovšem psaly léta. Tak například životopis svatého Václava, který z podnětu císaře Oty II. napsal kolem roku 980 mantovský biskup Gumpold, zpracoval v letech 994 až 1000 neznámý kněz ve staroslovanštině. Legendu sv. Václava sepsal také italský mnich Vavřinec a to nedlouho před rokem 1000. Celebritami byli tehdy především svatí. Ostatně celebrovat znamená sloužit mši. Legendy svatých, které v písemnictví převládaly, byly kolektivním dílem často anonymních autorů a přepisováním a překládáním se během staletí modifikovaly, zdokonalovaly a putovaly po křesťanských zemích tehdejšího světa. Legenda vylíčená v knize Život sv. Víta vyšla ze sicilského prostředí, ale Vít se stal poté patronem saským a pak českým a byl napsán v desátém století jazykem staroslovanským. Úryvky těchto rukopisů byly využívány při bohoslužbách, kostel byl tehdy vlastně jediné medium. Tyto legendy sice nezachycovaly realitu své doby, ale jsou svědectvím o její psychologii. Jako dnešní sci-fi povídky naznačují leccos o našich nadějích a obavách, tak tehdejší náboženské fantazie vypovídají o našich předcích, o hodnotách které ctili, ke kterým byli mocnými cepováni.

Dnes se hemžení slov ve veřejném prostoru podobá mračnu s miliony sarančat. Jen některá informují o tom, co je hodno pozoru a rozšíří nám obzor. Ostatní nás chtějí pobavit, pohoršit, vystrašit, šokovat, bláznivě rozesmát - a to je smutné. Jejich projev je pitvorný, křečovitost únavná. Filozof Kierkegaard napsal: Tlachání se děsí okamžiku mlčení, které by vyjevilo jeho prázdnotu. Stačí několik hodin, dnů v lese, horách, abychom mu dali za pravdu. Přesto lze s úspěchem pochybovat o tom, že naši dávní předci byli bez záplavy slov a informací šťastnější. Vždyť skutečné štěstí se nejspíš odvozuje od kvality osobního života, a ten jejich naplňovala hlavně dřina, nouze, nemoci a časté umírání dětí.

Žijeme ve zlatém věku, který nás zaplavuje nadprodukcí všeho, tedy i slov. Přitom nás nikdo k žádné konzumaci nedonutí, dáváme-li přednost střídmosti. A také máme možnost výběru. Je na nás, po jaké knize sáhneme, a těch dobrých jsou tisíce, rozhodujeme o tom chceme-li číst noviny a časopisy, zapneme-li si televizi, jakou rozhlasovou stanici posloucháme a co vylovíme z oceánu internetu. Můžeme také všechna média ignorovat a vyjít si do krajiny stopovat jaro. Vždyť chceme-li se očistit, odpočinout si, měli bychom občas abstinovat. I od slov.