číslo 16 / 2007

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

Jak propašovat do rádia slovenštinu

Výborná kulišárna, jakou na nás ve svém večerním pořadu Domino ušila rodinná stanice Praha! Stačilo pouhých patnáct let, abychom se přesvědčili, jak se v nových generacích mohou od sebe fatálně vzdalovat jazyky, jež si do té doby byly nejenom mimořádně blízké, ale i navzájem srozumitelné - slovenština s češtinou. Pravda, není sporu, že nejsou totožné, nýbrž svébytné (nechci tu zneužívat historické vzpomínky na tradici slovenské bibličtiny), ale přece jenom: ve své sdělovací funkci byly oba jazyky navzájem sdělné a do značné míry srozumitelné. Mohli jsme bez větších potíží poslouchat zčásti dvojjazyčné rozhlasové a televizní vysílání, jež jsme měli ovšem zjednodušené tím, že nad národními jazyky stál společný obsah v novořeči, nebo nahlížet do slovenských novin a s trochu většími potížemi a námahou občas číst i slovenské knihy.

Pokud jsme to zejména s knihami neměli tak jednoduché, mohli jsme to přičítat jednak objektivně na vrub slovenskému literárnímu jazyku, který se od jisté, nepříliš dávné doby začal prudčeji rozvíjet, využívaje těch vrstev jazyka literatuře dotud skrytých (samozřejmě směrem od češtiny), jednak na účet vlastní lenosti. Vždyť Slováci nikdy nepřestali číst české knihy, patrně bez větších problémů a újmy, jinak by je přece nečetli.

Byla tu však vždycky jedna výjimka: Slováci mnohdy pohotověji v překládali cizojazyčné knihy, a český čtenář proto nezřídka sáhl po slovenském vydání. Také v Praze na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice bývalo prosperující slovenské knihkupectví. Dnes čtenářská vzájemnost ještě platí spíše u odborné literatury - dokud ji nebudeme číst v originálním znění.

Občasné průzkumy, jež zjišťují, nakolik děti rozumějí slovenskému textu nebo promluvě ve slovenštině, jsou zdrcující. Zatímco před několika málo lety většině populace nečinilo potíže přijímat zpravodajství dvojjazyčně bez problémů, dnes je dětem slovenština takřka nesrozumitelná, ač se to může zdát nepochopitelné po tak krátké době. Jedině národovci by mohli být uspokojeni: definitivně se v praxi prokázala emancipace slovenštiny od českého jazyka. Ale není to trochu zpozdilé myšlení, které bychom měli hledat spíše někde v devatenáctém století, a nikoli ve století jednadvacátém? Vzpomeňme jenom, jak se z nacionálně utilitárních důvodů a nenávisti uměle oddělují a institucionalizují jazyky bývalé Jugoslávie, navzájem tak blízké.

Na vyhledávané slovenské překlady z nedávné doby jsem si vzpomněl, když rozhlas překvapivě na stanici Praha ohlásil, že přebírá slovenské nastudování Tolkienova Pána prstenů. Nepatřím do tolkienovského mezinárodního fanklubu, ale tenhle rozhlasový počin mě přesto nadchnul. Výtečně nastudovaný cyklus starším posluchačům připomněl vyspělou, osobitou tradici slovenského herectví, aniž bychom tentokrát byli odkázáni na dovoz těch půvabných Slovenek a mužných Slováků, kteří se musí vzdávat svého jazyka - jako je tomu na českých prknech a v českých filmech - a mluvit česky. Nadnárodního sepětí tolkienovců bylo rafinovaně využito k tomu, aby se slovenština propašovala do masového média v hlavním vysílacím čase. A k tomu na řadu pokračování. Jako vševládnoucí seriál.

Tolkienovské spříseženectví je nadgenerační, což znamená, že jeho nejmladší vrstva, dotud slovenštinou nedotčená, přijde na to, že při troše vnímavosti svému - třeba poslovenštěnému - Tolkienovi porozumí. Česká dramaturgie je ohleduplná, své posluchače nenechává na holičkách a při tom využívá Tolkiena k zanedbávané jazykově osvětové práci jakýmsi diferenčním slovníčkem. Pánbůh zaplať za ten nápad, za tu odvahu, jež před nedávnem byla by samozřejmostí.